Myšlení bez konce

Emanuel Rádl (1873–1942)

Na fotografiích obyčejně vypadá písmácky přísně. Smál se zřídka, humor nepěstoval ani v textech, byl puritánský v sexuálních i dalších otázkách. Trápil se, aby odkryl důležité pravdy lidské existence – jejich vlastností však nakonec bylo, že tuto existenci neusnadňovaly, spíš ji komplikovaly. Nenabízel úlevu a nedopřával ji ani sobě. Snad proto o něm ti, kdo ho měli rádi (jako teolog J. L. Hromádka nebo filozof Jan Patočka), psali s odstupem času s lítostí. Člověk, který se nasadí do hry bez výhrad a nic si pro sebe nenechá, si snad zaslouží satisfakci. Rádl se však žádné nedožil. To nejlepší, co o něm sympatizující současníci napsali, bylo, že šlo o donkichotsky tragickou postavu českých dějin.

Filozof o samotě

Do politiky vstoupil celkem pozdě, v pětačtyřiceti, a nebýt vzniku republiky, snad by to vůbec neudělal. V roce 1918 se však pro člověka jeho typu otevřel prostor: vznikl nový politický systém a 

T. G. Masaryk

se vrátil z exilu nikoli už jenom jako myslitel a politik, ale jako k nadstranickosti směřující státník. Kdo po něm převezme odpovědnost za „realistický“, tedy analytický a kritický proud v českém politickém myšlení? Zatímco v oblasti státní politiky Masaryk vyřešil otázku nástupnictví tím, že označil za svého…