Dvacet let

Proklouzli jsme z jedné epochy do druhé jakoby zadními vrátky, lehce, bez hanby

To je už dvacet let? Ale to uběhlo! Neznámo kdy. Všechno jsem si přestěhoval do vesnice v Karpatech, nedaleko slovenské hranice. Všechny změny, celou tu revoluci jsem vnímal zdaleka. Trochu jako kdyby se to dělo v cizí zemi.

Z perspektivy dvaceti let vidím, že jsem se celým tím děním zabýval opravdu málo. Nepodílel jsem se na něm. Těžce se mi hledá nějaký průlomový moment. Možná to začalo tím, že do naší chaty přestali chodit pohraničníci legitimovat hosty. Kdysi to bývala celkem běžná, rutinní záležitost, kterou muži, přijíždějící na motocyklech a v zimě na sněžných skútrech, vykonávali se shovívavou lhostejností. Zásobovali mě přátelé přicházející z města. Televizor jsme neměli. Nekupovali jsme noviny, protože za bolševika v nich nebylo nic, co by stálo za pozornost. Byly to podnětné zvěsti, ale trochu odtažité. Přicházely totiž odjinud. Tady, v okolí, se opravdu téměř nic nezměnilo. Lidé na něco čekali, ale do samého konce nevěřili, že se to stane. A pokud se to přece jen stane, lehce se to může celé podělat. Byl to odvěký fatalismus a současně ostražitost středoevropského lidu, jenž si osvojil tento postoj vůči veškerému dění.

No a přátelé přijížděli ve stále lepších autech, mluvili o svobodě a demokracii, o věcech, co se…