Z divadla do cirkusu

Jako vždy jsem ušetřen odporného zvuku budíku, pravidelně se probouzím přesně o deset minut dřív, než začne vyvádět. Holky už jsou samozřejmě vzhůru pravděpodobně od čtyř a zpracovávají svoji ranní porci pohádek, Renata už je v práci. Co je to vlastně dneska za den? Sakra, pondělí – práce, divadlo, zasedání zastupitelstva. Proč toho zrovna v pondělí musí být tolik. Odolám pokušení utéci do nedalekého lesa a přečkat tam den, oblékám se a snažím se k témuž přimět i Eldu s Julií. Následuje snídaně, hygiena, krmení domácí zvěře a pocit viny, že zase nestihnu zalít zahradu.

Do školky dorážíme včas a chybí nám tentokrát jen čistá noční košile, domácí úkol a náhradní spoďáry, takže vlastně úspěch. Nasedám do auta a vyrážím směr práce, je to nejklidnější část dnešního dne, a tak si ji patřičně vychutnávám. Chytám se v myšlenkách světlých okamžiků, které mě čekají a pomůžou mi přečkat ty ostatní. Do divadla se těším, ale pak to zastupitelstvo. Zase se vrací otázka, proč to člověk dělá? Snad proto, že když jednou nahlédne, jak se o něm rozhoduje, nedokáže si to už dost dobře nechat líbit.

Ale to už jsem v práci a je třeba rychle přehodit myšlení a věnovat se asi stovce e-mailů, které se nashromáždily. Naštěstí spousta z toho je spam. Nevím, co proti němu lidi mají. Mě vždycky potěší, že mi někdo jen nabízí viagru a neupozorňuje na prošvihnutý termín projektu. Rychle se blíží třetí hodina a úkoly se hromadí. Čím méně času mi zbývá, tím jich je víc, jako obvykle. Ve tři čtvrtě posílám narychlo omluvné e-maily, že jako až zítra, nasedám do auta a jedu do Oázy, do divadla.

Vlastně je to dobrý název, Oáza v moři stresu, kde se věci dějí v jiném rytmu lidí s mentálním postižením. Ještě před chvílí jsem nic nestíhal, ale tady to najednou není důležité. Zbývá už jen vyhrát boj s únavou herců i tou vlastní. Naštěstí doráží i Káča, moje milá kolegyně, která má energie na rozdávání, takže se také vzchopím a jdeme tvořit. Chvíli to vypadá, že všechny scény, které jsme už jednou nacvičili, upadly v naprosté zapomnění, ale pak se najednou něco stane a všichni začnou dělat to, co se po nich chce a ještě mnohem víc. Najednou se akce herců samy skládají a dostávají tvar, který už stačí jen přenést na jeviště. Za hodinu a půl končíme, jako vždy příliš brzy a v nejlepším, nic naplat.

A atmosféra houstne…
Musím zase sednout do auta a poslušně se zařadit do štrúdlu vozidel na Újezdě. Mám čas prohlížet si lidi kolem. Anonymní dav vypadá spokojeně. Já se pomalu vracím do obce, kde jsem si také dříve užíval anonymity a kde teď téměř každý ví, proč a proti komu jsem. Tahle myšlenka mě vrací k poslední události, která mě dnes ještě čeká – zasedání obecního zastupitelstva.

Za půl hodiny vstupuji do zasedací místnosti. Z podrážděných a již předem naštvaných pohledů mi je jasné, že dnes tu bude opět převaha starostových věrných. Já tu jsem náplava, přistěhovalec, který se odvažuje strkat nos do vedení obce. Zdravím se s kolegyněmi a kolegy a už začínáme. Jsem rozhodnutý zůstat dnes klidný a v duchu si opakuji, s čím se chystám vystoupit. Starosta začíná a již první větou vše směřuje do konfrontace, snaží se zamezit natáčení na kameru. Znova se vytahují staré argumenty, dohadujeme se a atmosféra houstne. Najednou i já křičím, křičí další zastupitelé, lidé v obecenstvu. Nutím se uklidnit, ale každý další bod jednání je zdrojem nové hádky.

Nakonec se dozvídáme, že zastavení majetku obce je pro ni dobrá věc. Po chvíli bouřlivé diskuse se zdá, že tento šílený bod přece jen neprojde a my tak dosáhneme dílčího vítězství. V tu chvíli starosta prohlásí, že je pozdě, a bez hlasování přerušuje jednání. Slyším se, jak protestuji, ale někde uvnitř jsem vlastně rád, že už to končí. Je mi jasné, že tady se žádný zázrak nestane a jednotlivá vystoupení se nespojí ve smysluplný celek. Spíše než divadlo je to cirkus bez režiséra. Byl to těžký den, už bych šel spát, ale vím, že ještě dlouho budu s kolegy náplavami rozebírat, zda starosta neporušil zákon a jakou má vlastně ten náš boj cenu, stejně bych neusnul.