Malíř Peter Kien se po letech vrací do Terezína
Narodil jsem se 1. ledna ve Varnsdorfu. Navštěvoval jsem reálku v Brně. Maturita s vyznamenáním a třemi zvláštními uznáními. Šest semestrů na Akademii v Praze. Loni jeden obraz zakoupilo ministerstvo školství. Zároveň jsem navštěvoval československý filmový seminář, kde jsem získal vzdělání jako scenárista, a Officinu Pragensis. Poslední politický vývoj zpochybňuje další vývoj umělecký,“ zapsal si v roce 1939 do svého zápisníku malíř
Franz Peter Kien
(1919–1944). Dva roky na to byl deportován do terezínského ghetta, kde ještě mohl nějaký čas tvořit, ale v říjnu 1944 byl převezen do Osvětimi, odkud se již nevrátil. To je v krátkosti příběh talentovaného malíře židovského původu, jehož život a dílo podrobně představuje výstava Myslím, miluji a nenávidím v barvách, ve tvarech!, která se koná v Malé pevnosti Památníku Terezín.
Považovali jej za génia
„Kien byl velmi vnímavý. Učil se z knih, do nichž byl neustále ponořen. Když se podíváme na jeho obrazy, jako bychom vystoupili z doby, kdy byly namalovány. Nejsou zatížené realitou, v níž vznikaly. Jsou plné světla a barev,“ vypráví izraelská badatelka a spisovatelka Elena Makarova, která se dlouhodobě zabývá problematikou terezínského ghetta a možnostmi kulturního života v něm. Tentokráte přijela z Jeruzaléma do Terezína proto, aby zde se svými kolegy – vídeňským architektem Georgem Schrommem a Mariou Makarovou – uspořádala výstavu o Kienově životě a díle, a také aby uvedla Kienovi věnovanou obrazovou publikaci, jíž je spoluautorkou.
„Kien s oblibou zachycoval pohyb. Nejprve jej v různých fázích fotografoval, a potom přenášel na papír,“ ukazuje několik kreseb, rozvěšených na stěnách jedné ze dvou místností, kde výstava probíhá. Jejich tématem je často sport – skok daleký, běh, boxer nebo start… Postavy na kresbách jsou zachycené z různých úhlů pohledu a působí velmi skutečně. „Bylo těžké vybrat z velkého množství prací, důraz jsme proto kladli na rozmanitost,“ dodává.
Kien se snažil především o zobrazování reality. „Vzpomeň, jak ten před zrcadlem, umí sebe malovat,“ zapsal si v roce 1935. Nechával se okouzlovat přesností dávných mistrů, od nichž se učil portrétovat. V barvách, které k tomu použil, převládají teplé odstíny. Malované výjevy z každodenního života jsou plné optimismu, dokonce i ty, které již vytváří mezi zdmi terezínského ghetta. „Lidé v ghettu jej měli rádi, rozdával sílu, radost a naději. O jeho životaschopnosti svědčí i milostné pouto, které vzniklo mezi ním a Helgou Wolfensteinovou, navzdory tomu, že byl Kien ženat s Ilse Stránskou, která za ním do ghetta záhy přijela,“ vypráví Makarova. Mladý malíř tak prožíval své malé drama v kulisách obrovského dramatu, ale vedle toho se věnoval tvorbě.
Sám sobě neutečeš
Kromě malování se věnoval i literární tvorbě. Psal básně, pohádky, nejrůznější texty v němčině. Je například autorem libreta k opeře hudebního skladatele
Viktora Ullmanna
Císař Atlantidy.
„Nech mě na pokoji,“
říká v něm Smrt Harlekýnovi,
„tebe nelze oddělat. Ten smích, který sám sebe zesměšňuje, je nesmrtelný. Sám sobě neutečeš, stejně zůstaneš harlekýnem.“
Jeho texty nebyly tak optimistické jako jeho malířské výtvory a nesly v sobě odlišnou škálu emocí, jež Kien prožíval. V básni Kouzelné zrcadlo se svěřuje:
„Zrcadlo, kreslíš život, jaký mámí, co se jak smrtí, tak i krásou zpil, a ve tvém světle sladší připadá mi svět, který jsem teď v tobě opustil.“
„Abychom ukázali jeho další, literární stránku,“
dokládá Makarova,
„umístili jsme ukázky jeho textů na instalaci z dřevěných beden, která má podobu stěn dvou domů.“
V každé z výstavních prostor stojí jedna stavba. Ze stěn původně zeleninových přepravek tak svítí bílou barvou napsané úryvky z libreta nebo autobiografických textů ve třech jazycích – v němčině (Kienově literárním jazyce), v češtině a v angličtině.
„Přepravky jsem získala při procházce na tržnici. Zaujaly mě svou atypičností,“
vzpomíná Makarova.
„Zeptala jsem se jejich majitele, zda by mi je půjčil. Když se dozvěděl, k jakému účelu je potřebuji, daroval nám k tomu ještě 300 kg jablek na zahájení výstavy, protože prý kdysi viděl dokument, v němž se vyhladovělé děti z koncentračního tábora vrhly na jablka, a ten dojem v něm zůstal…“
Byl Kien skutečně tak geniální, jak o něm soudili jeho blízcí?
„Byl výjimečný a všestranně talentovaný,“
soudí o něm Makarova.
„Je otázkou, jak by se jeho tvorba odvíjela, kdyby předčasně nezemřel v pětadvaceti letech. Dobrovolně v Terezíně vstoupil do transportu mířícího do Osvětimi, jímž odjížděli jeho blízcí.“
A jestli vnesl do umění něco svého? Lehkost črt, jimiž vytvářel své obrazy, překvapuje svou přesností a výstižností. Byl obdařen talentem, který ustavičně rozvíjel, a patřil k umělcům, kteří silou ducha vzdorovali hrůzám války a holocaustu. Jeho obrazy v sobě nesou příslib lepších časů, nepřestával – ani těsně před koncem – oslavovat život.
ELENA MAKAROVA, IRA RABIN: FRANZ PETER KIEN
Pro Památník Terezín vydalo Nakladatelství Oswald, 2009
VÝSTAVA FRANZ PETER KIEN - MYSLÍM, MILUJI A NENÁVIDÍM V BARVÁCH, VE TVARECH!
VI. dvůr Malé pevnosti v Památníku Terezín. Potrvá od 14. 5. do 15. 8.
Autorka je spisovatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
