Havel proti zrůdnosti

Bývalý prezident se pustil do kritiky aut. Neměla by zapadnout

Je patrné, že Václav Havel měl minulý týden slabší chvilku. Při akci na podporu Bursíkových zelených kritizoval výrobu aut „jen kvůli udržení zaměstnanosti“ a použil na svůj zvyk překvapivě zkratkovitou metaforu: „Mně to připadá lehce zrůdné. Je to, jako by někdo řekl, že koncentrační tábory být musí, protože přece potřebují zaměstnání ti dozorci a věznitelé. Je třeba klást si přece otázku o smyslu, zda potřebujeme víc a víc aut.“ Sklidil za to kritiku ze všech směrů a šéf sociální demokracie dokonce chce, aby se Havel omluvil.

Kritizovat Havla je v tomto případě snadné a od časopisu názorově stojícího obvykle na exprezidentově straně jako Respekt by se to v rámci zásady padni komu padni asi i patřilo. Zkusme ale tomuto „pokušení“ tentokrát odolat a všimněme si spíš podstaty věci. Tedy nikoliv koncentráků, ale výroby aut. A tam – nutno říct – Havel míří správným směrem, byť poněkud přehnanými zbraněmi.

Legitimní otázka
Čeští skalní stoupenci pravice říkají, že auto je běžný produkt tržního hospodářství, jehož se vyrobí právě tolik, kolik je pro nás v dlouhodobém pohledu výhodné. Proto prý nemá smysl tvrdit, že auta škodí. Pokud občané jako hybatelé volného trhu usoudí, že auta opravdu škodí, dojde k omezení výroby. Vše ostatní je umělé zasahování do přirozeného chodu ekonomiky, míní Havlovi kritici zprava.

Jenže teorie a praxe jsou dvě různé věci. Ekonomická krize a velké stimulační balíky na záchranu automobilek ukazují, že v této branži už nejde o čisté tržní mechanismy, ale odvětví držené nad vodou vládní politikou. Ostatně už vstup zahraničních automobilek do Česka byl provázen vládní podporou v podobě daňových prázdnin a různých motivačních programů.

Pokud tedy od nás automobilky požadují různé úlevy nebo rovnou peníze na přežití, je zcela legitimní otázka, proč je máme dávat. A tady jsme u kořene problému, na který naráží i Havel.

Past šetrných aut
Anglická banka s celosvětovou působností HSBC má na jedné ze svých netradičních reklam vedle sebe tři fotografie s přitažlivým autem. Fotografie jsou totožné, jen na každé je jiný nápis. Jednou je u auta napsáno Svoboda, podruhé Symbol postavení a potřetí Znečišťovatel. Snadno zapamatovatelná reklama tak připomíná známou věc: pohled na auta se v běhu času mění z obdivu směrem do kritické polohy. Patrně bychom totiž těžko hledali obecně rozšířený a dostupný výrobek, který se v průběhu minulých let tak jasně obrátil proti jeho uživatelům.

Není samozřejmě pochyb o tom, že lidi budou auta rádi a s vděčností využívat dál, především pro ty ve městech však přestává být jasné, jestli jim auta více pomáhají, nebo škodí. Přitom nejde o auto jako takové, jde o automobilismus, před nímž není úniku. Asi jako kdyby k nám domů přišli jinak celkem milí příbuzní všichni najednou a ne a ne odejít.

Proto bez ohledu na to, jak spokojenými zákazníky automobilek či nadšenými řidiči jsme, je automobilismus v obecném pohledu vzhledem ke svým neustále rostoucím rozměrům velmi vážný civilizační problém. Auta mají na svědomí spoustu lidských životů, zamořují náš životní prostor hlukem a zápachem, neustále ukrajují z veřejného prostoru. V jejich blízkosti nechce nikdo žít. Jsou vážným faktorem globálního oteplování.

Současně jde o klasickou civilizační past: každý další technologický postup, díky němuž získáváme lepší, levnější, šetrnější auta, naše problémy s automobilismem v principu neřeší. Naopak. Například dotažení vývoje aut budoucnosti včetně těch na elektřinu nebo stlačený plyn bude znamenat další tlak na rozšiřování ulic a obrovskou urbanizační změnu měst, protože spousta lidí bude chtít v těchto levných ekologických autech jezdit.

Píše se 21. století
Celosvětová touha po individuální dopravě je zkrátka nemoc, která nás pomalu, ale jistě stravuje. V USA dnes připadá na tisíc lidí 777 aut, v Německu 550 aut, v Česku 426, Číně 14, Indii 8. Bezpečně přitom víme, že celosvětové rozšíření aut na západní úroveň není ekologicky únosné. Neznamená to sice, že se má jeho výroba zakazovat, stejně tak je ale – řečeno s Havlem – „lehce zrůdné“ podporovat tuto výrobu jen kvůli zaměstnávání lidí. Rovněž na Havlem zmíněnou otázku, zda „potřebujeme více aut“, odpoví kladně jen fanoušek trávení volného času v dopravní zácpě.

Vzhledem ke všem problémům s ním spojeným tak auto symbolizuje spíš uvažování minulého století než toho dnešního. Logické je jeho provoz či výrobu omezovat, nikoliv protežovat.

Pokud už máme nějakou výrobu kvůli zaměstnávání lidí podporovat, pak u výrobků, jejichž výnosy a náklady nezpochybnitelně směřují do 21. století. Může jít nejen o komunikační technologie, ale také ekologii, především kruciální boj proti globálnímu oteplování. Moderní technologie v energetice, úsporách či hromadné dopravě jsou tím, co posouvá svět zcela jednoznačně dopředu, a co mimochodem přináší spoustu pracovních míst.

Jestli tedy mají čeští politici skutečně ambici průmysl s ohledem na zaměstnanost ovlivňovat, právě tohle je prostor, kam by měli upřít svoje síly. Změna orientace ekonomiky se neodehraje ze dne na den, ale jde s ní tak rychle začít.