Žít v Praze a trefit

Ráno vstávám brzo, i když nemusím. O to víc mě překvapí pípnutí esemesky. Kamarád mě zve večer do divadla. Také pochází z Bratislavy, ale žil i v jiných světových metropolích. Když jsem se ho naposledy ptala, zda by se nechtěl na Slovensko vrátit, rezolutně zakroutil hlavou. „Ne, sice to zde není jako v New Yorku nebo Berlíně, ale na Slovensko už ne.“ Odepisuji mu, popíjím čaj a stíhám si ještě sbalit pár věcí na zítřejší cestu domů, za rodiči. Pak

skládám materiály ke schůzce a vyrážím na vlak do Mladé Boleslavi.

Většina čtyřsedaček je obsazena jedním cestujícím. Lidé v tomto čase cestují sami a neradi se druží. Omšelé prostředí vlaku k tomu ani příliš nevybízí. Pozoruji mámu s dítětem – sousedy přes uličku, čtu si a venkovní krajinu téměř nevnímám. Díky optimálnímu přestupu na autobus přicházím na místo setkání včas. S pedagogem ekologického centra si povídáme podle daných a neměnitelných osnov sociologického průzkumu, a když je už vše nahráno, zapsáno a odfajfkováno, sděluje mi, jak se mu líbí slovenština. „Vždyť zrovna zde ve Škodovce dělá hodně Slováků,“ snažím se k tomu něco říct. „Jo, ale to je sociální skupina, se kterou se já moc nepotkávám.“ Nemyslí to špatně. Já taky ne.

Zpátky z nádraží jdu…