
Jarní setkání Americké chemické společnosti tradičně přiláká kolem deseti tisíc vědců převážně z USA, ale také z evropských, asijských a dalších zemí. Tento asi největší chemický jarmark na světě slouží k výměně nejnovějších poznatků, jakož i k prezentaci chemických podniků a nakladatelství a je také neoficiální burzou pracovních příležitostí. Přestože v chemické komunitě je tato akce velmi populární, informace o ní jen zřídka proniknou k širší


veřejnosti. O letošním setkání v Salt Lake City však referoval tisk po celém světě včetně Česka a v kongresovém centru jsme zakopávali o televizní týmy z BBC, Fox News a dalších stanic.
Kde se najednou vzal takový zájem veřejnosti o chemiky? Organizátoři si jej způsobili sami, když připustili, aby jedno ze zhruba stovky paralelně probíhajících odborných sympozií bylo věnováno studené fúzi. Přes obecný název „Nová energetická technologie“ nešlo v tomto sympoziu o nic menšího než vytáhnout z hrobu jednu z největších blamáží moderní vědy. Přesně před 20 lety totiž ve stejném městě chemici Pons a Fleischmann z Univerzity v Utahu na dnes již nechvalně proslulé tiskové konferenci slavnostně vyhlásili, že v jednoduché zkumavce sestrojili miniaturní vodíkovou bombu a vyřešili tak jednou provždy energetické…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu