Langer za všechny peníze

Čerstvě vyhlášený nakladatelský čin roku je důkazem toho, že vydávání sebraných spisů u nás není žádná legrace

Porazily Váchalovu Šumavu i Koudelkovu Invazi. Pro porotce letošních cen Magnesia Litera byly zkrátka důležitějším nakladatelským činem než dřevorytcovo gigantické životní dílo i fotografův neopakovatelný reportážní opus. Příběh dvacetisvazkového souboru sebraných spisů dramatika a spisovatele

Františka Langera

(1888–1965) se tak uzavřel happy endem. Projekt, který loni po osmi letech společně dokončily nakladatelství Akropolis, Kvarta a Divadelní ústav, je pozitivním důkazem toho, že i ve svérázných podmínkách zdejšího literárního trhu lze ze země vydupat dílo, na které je radost pohledět.

Děkujeme Mercedesu
„Nejde jen o to, že se celý záměr podařilo úspěšně dotáhnout do konce,“ říká literární vědec Vladimír Justl, který spolu s Jiřím Holým publikování Spisů FL inicioval a zorganizoval. „Langerovo dílo nyní existuje v ucelené podobě, což je praktické pro budoucí nakladatele, badatele, studenty i divadelníky. Díky zveřejněné korespondenci, publicistické tvorbě, novým objevům i vzpomínkám blízkých či přátel se navíc spisovatel a jeho myšlenkový svět čtenářům více přibližují, ukazují vznik a osud konkrétních knih. To by mělo být posláním sebraných spisů jakéhokoliv literáta.“

V kostce je tu řečeno, proč je důležité, aby se takovéto projekty podporovaly. Dobře to vědí v západní Evropě, kde se na podobných podnicích vedle nakladatelství podílejí velkorysým financováním i stát, regiony, různé literární nadace. Což je třeba případ proslulé edice Bibliothèque de la Pléiade francouzského vydavatelského domu Gallimard. O čest nesmazatelně se zapsat do národního kulturního fondu však usilují i soukromé společnosti, bohatí jedinci. Například v Německu lze ve spisech klasiků a velikánů od renomovaných nakladatelství jako Fischer, Suhrkamp či Rowohlt pravidelně objevit poděkování za štědrou finanční pomoc Mercedesu, Volkswagenu nebo movitým lidem.

O něčem podobném si lze v České republice prozatím jen nechat zdát. Subvenční prostředky ministerstva kultury a krajů neustále klesají a pro firmy a boháče investice do literární památky podle všeho představují vyhozené peníze. Na sebrané spisy se tu totiž přispívá výjimečně. Česká spořitelna jednorázově podpořila dva svazky spisů Ladislava Klímy, Komerční banka a město Rychnov nad Kněžnou se podílely na financování sebraného díla Karla Poláčka.

Sestavit kvalitní sebrané spisy s patřičným komentářem, neboli přiblížením původu a vývoje díla, jeho dobového i pozdějšího přijetí, různých kritických zhodnocení, ohlasů, přitom není jednoduchá – a tedy ani levná – záležitost. Bohemista Michael Špirit z Filozofické fakulty UK to popisuje jako dlouholetou mravenčí práci v podobě neustálého vyhledávání, ověřování a srovnávání textů, rukopisů, korespondence. Podle něj by měla být tato činnost stejně jako na Západě náplní specializovaných edičních týmů. Jenže v Česku jde většinou o dílo party příznivců literáta, kteří si na živobytí vydělávají někde jinde.

„Když za tříletou práci na jednom svazku souboru, jež vám zabere veškerý volný čas, dostanete dvacet tisíc korun, musíte mít literaturu opravdu rád,“ vysvětluje Špirit. Jak moc, to lze doložit třeba právě na oceněném Langerově souboru.

Přerušený Seifert
V roce 1994 vznikla v okruhu přátel vdovy po spisovateli Nadace Františka Langera, později transformovaná v Nadační fond. Ten se o čtyři roky později začal zabývat přípravou vydání sebraných spisů. „Prostě jsme se u paní Langerové scházeli a domlouvali koncepci. Co by ve spisech mělo být a jak chronologicky či tematicky budou řazené. Ale taky to, které nakladatelství oslovit a kdo to všechno zaplatí,“ říká předseda správní rady fondu Vladimír Justl. Jak dosvědčují i další dotazovaní literární vědci a editoři, v této fázi přípravy hraje vždy důležitou roli existence spolehlivé bibliografie autora. V případě Langera to byla strojopisná práce ze sedmdesátých let od Jiřího Brabce, z níž při sestavování konkrétních svazků vycházelo třináct editorů. Když taková bibliografie neexistuje, práce je o to delší a náročnější.

První tři svazky vyšly poměrně rychle už v roce 2000, poslední o osm let později. Náklady většinou pokryla paní Langerová (zemřela v roce 1999), dědická práva, jež nadace na Langerovo dílo získala, granty ministerstva kultury i menší příspěvky Literárního fondu. Spisů se moc neprodávalo, u prvních dílů kolem tisícovky, u posledních zhruba dvě stovky, nicméně projekt mohl díky zajištěným finančním zdrojům přežít. Ještě lépe na tom byli v Torstu, když zde v 90. letech připravovali sebrané spisy Václava Havla: celé si je zaplatil sám autor. Zato publikování kompletního díla neméně důležitého literárního velikána Jaroslava Seiferta skončilo v nakladatelství Akropolis nedávno krachem, když po několika svazcích muselo celý projekt z finančních důvodů přerušit.

Ani zadarmo
Stojí to hodně peněz. Bližší představu o náročnosti takových mnohasvazkových sebraných spisů si laik udělá třeba nad plány kritického vydání díla Jakuba Demla. S nakladatelstvím Dauphine a svými přáteli ho nyní připravuje literární historička Magdaléna Kořená. Sto dvacet šest Demlových titulů bude vyžadovat zhruba desetiletou práci celého edičního týmu spolupracovníků, zaplacení autorských práv, sazby, papíru, tisku, což by podle prvních odhadů mělo stát asi osm milionů korun.

Spoléhat se na státní podporu je přitom bezpředmětné. Všichni vydavatelé se shodují, že v případě sebraných spisů je jen symbolická. S tím nesouhlasí Bohumil Fišer z ministerstva kultury, který má v pracovní kompetenci právě grantovou politiku. „Od loňského roku existuje speciální grant na publikování sebraných spisů. Projektem Česká knihovna ministerstvo nakladatelům rovněž pomáhá tuto komerčně problematickou literaturu šířit. Od vydavatelů, kteří se do projektu přihlásí, ji vykupuje a distribuuje do městských knihoven.“ Jenže tato subvence opravdu není velkorysá.

Na celkovou podporu publikování literatury totiž ministerstvo loni disponovalo částkou něco málo přes dva miliony korun a onen Fišerem zmiňovaný speciální grant na sebrané spisy netvoří ani třetinu této směšné sumy. Jak říká bohemista Špirit: „Na projekt od ministerstva dostanete tak padesát tisíc na rok s tím, že se to příště nemusí automaticky opakovat. Ovšem jeden svazek takového nakladatelského počinu vyjde zhruba na dvě stě tisíc a připravuje se několik let.“ A s odběrem publikací do městských knihoven vědí své v nakladatelství Akropolis právě v souvislosti se spisy Františka Langera. Část jeho díla – dnes často roztroušeného po Levných knihách, protože ho knihkupci nechtějí držet na pultech – nešla na odbyt ani zadarmo, byť si vydavatel stanovil jedinou podmínku, že si publikace ze skladu knihovny odvezou na vlastní náklady.

Není divu, že se tu za takovýchto podmínek publikování sebraných spisů stává víceméně sváteční záležitostí. Od listopadu 1989 se u nás podařilo dokončit vydání kompletního díla Karla Čapka, Franze Kafky, Karla Poláčka, Jiřího Koláře, Bohumila Hrabala, Egona Hostovského, Vladimíra Holana a Václava Havla. Dosud pokračuje vydávání Josefa Škvoreckého, Karla Šiktance a Ladislava Klímy. To není mnoho.

Vladimír Justl si přesto snaží uchovat optimismus, k čemuž mu pomáhá i nynější ocenění Magnesií Literou: „Nedělám si iluze, že Langerovy spisy teď půjdou na dračku, o to nám ani nešlo. Pro nás je důležité vědomí toho, že díky nim tady Langer zůstává a bude i nadále.“