Buldozery nic nezakryjí

Topolův román nám ukazuje, jak na tom jsme

V Česku se stále volá po knihách současných autorů, které by nebyly jen autobiografickým otevíráním rozhárané duše nebo nevázanou fabulační hrou s možnostmi literární kreativity. Chybějí nám romány, které vystihují náš pravý aktuální stav teď a tady, které říkají víc o nás než o tom, kdo je napsal. Nový román

Jáchyma Topola

Chladnou zemí

je v tomto ohledu výjimečný. Venku teď sice jarní slunce žene rtuť teploměru někam ke třicítce, ale z četby této knihy vám bude zima. Respektive z toho, co se z ní o sobě dozvíte.

Prasečí farmy
Nepoznáme-li vlastní minulost, budeme si ji muset prožít znovu, tvrdil Winston Churchill a Jáchym Topol k tomu dodává, že právě to se nyní děje. Jeho román je úspornou (na pouhých 140 stránkách), o to však intenzivnější ilustrací traumatu zemí někdejšího východního bloku, které se plácají ve stavu, kdy se na čelní společenská místa derou zpět ti, kteří docela nedávno řekli ďáblovi ano. Na jednom místě knihy se autor ptá, kde vlastně začíná Východ. U nás? Na Slovensku? Na Ukrajině? V Rusku? Nikde se k němu nehlásí, všude říkají, že jsou Evropané, a přitom dál ve volbách ženou na vrchol ty, kteří je vracejí o pěkných pár let zpět, do časů východní totality. Ta otázka se dá ale vyložit i jinak: kde, sakra, leží východ, jakýsi andělský exit, který by nás posunul někam dál, kupředu?

Hrdina románu je typickou topolovskou postavou. Kluk, se kterým si události dělají, co chtějí. Potok v Sestře, Jatek z Anděla, Ilja z Kloktat dehet a teď bezejmenný pasák koz z terezínských šancí. Všichni mají něco společného, především snahu po spravedlnosti, po dosáhnutí onoho východu, která ale vede k fatálním následkům. Tentokrát však Jáchym Topol nechává svou postavu projít opravdovým peklem.

Toto věčné dítě formují hry v terezínské pevnosti, objevování bunkrů v úzkých chodbách, nálezy starých patron z popravčích komor, cedulí s německými i ruskými nápisy. Malého severočeského Vonta, jenž má za klopou místo žlutého špendlíku malou Davidovu hvězdu, určuje vyrůstání s matkou. Na sklonku války ji vytáhli polomrtvou z masového hrobu, takže se celý život skrývá v bytě, ze kterého si pomocí nábytku utváří titěrnou prenatální komoru, v jejímž bezpečí dokáže přežívat. Ovlivňují ho kontakty s otcem, šéfem nejlepší posádkové hudby v republice. A rozhovory se strýcem Lebem, který se narodil za války tajně na jedné z pryčen koncentráku.

Osudová náhoda adolescenta přivede do vězení, kde se stane katovým pomahačem. Je to paradoxní situace: následující děj před něj klade jednu morální zkoušku za druhou, ale chlapec vůbec neřeší, co je dobré a co zlé, protože nevidí mezi oběma póly rozdíl. Topol tak na hlavní postavě výmluvně zobrazuje uvažování zdejšího národa. Hlasitě křičíme, pokud se nám stane sebemenší křivda, třeba když nám vezmou oblíbenou hračku. Zato nám ale vůbec nevadí, že kousek od nás stojí „prasečí farma na místě vyvraždění“, protože toto jsou pro většinu z nás ony dávné detaily, o kterých „nemá cenu se šířit“.

 Terezínské ghetto se i zásluhou Topolova hrdiny časem mění v zábavní centrum, bizarní atrakci, v níž holocaust připomíná „ghetto pizza“ a trička s Kafkou s nápisem, že kdyby spisovatel nezemřel přirozenou cestou, zabili by ho tady. Z Evropy sem míří davy mladých lidí, kterým oživená připomínka násilí na předcích pomáhá najít v současném světě alespoň kus autentického prožitku. Jenže pak všechno srovnají se zemí buldozery.

Na hranici šílenství
Tady kniha nabírá horečnaté tempo. Děj se přesouvá do Běloruska, kde náš (anti)hrdina pomáhá budovat „Jurský park hrůzy“, jenž má zemi dostat na mapu světa díky „pytlům našich kostí, rancům krve a hnisu“. Mystická nadsázka se odehrává v kulisách současného Lukašenkova režimu, který se už léta snaží zatajovat fakt, že tu krátce před válkou během stalinského teroru Rusové, Ukrajinci, Litevci a další Slované vyvraždili statisíce běloruských a polských odpůrců bolševického režimu. V Topolově pohledu se tato realita mění v zámek hrůzy, ve kterém ožívají mrtvoly, pod pendreky praskají lebky a všude znějí policejní sirény. Nejděsivější na tom je, že všechna ta literární nadsázka má až příliš blízko k realitě. Včetně vyústění, kdy autor znovu připomíná, že pocit štvané zvěře hnané krvechtivým predátorem umí vypodobnit sugestivněji než kdo jiný.

Jistou nevýhodou barvitého jazyka Jáchyma Topola je, že v jeho narativních hyperbolách na hranici šílenství někdy zapadá to, z čeho autor vždy vychází. Tedy autentický život. To ve chvíli, kdy svou fantazii až příliš pouští z uzdy a své postavy manipuluje do groteskně bolestných situací.

Přesto jsou jeho popisy hromadných hrobů, na kterých se v současné východní Evropě snažíme vystavět poklidnou budoucnost, tak věrné, až je z toho čtenářovi špatně. A možná se nejedná jenom o Východ. Žijeme přece ve světě, kde se „ďábel ještě sakra činí“, a nic nám nepomáhá, když se historii snažíme zarovnat radlicemi zapomnění. Ona totiž do přítomnosti v tu nejnevhodnější chvíli ze svého rovu vytrčí kostnatý dráp.