Blogy

Na pracovním úřadě
Z cyklu nezaměstnanost v Česku. Nejdřív se jde na pracák. Na pracovní úřad chodí lidé, kteří mají ve tváři zvláštní výraz. Je tam smutno, nikdo se nezasměje. Je to pochopitelný. Ticho v místnosti je přerušovaný jenom signálem, při kterým se mění pořadová čísla. Sedím a čekám. Půl hodiny se číslo nemění. Zvednu se a jdu se optat, jestli se něco neporouchalo. „Co by se porouchalo, běžte si hezky sednout a čekejte!“ křikne na mě referentka. Křičí na mě před těma všema smutnejma lidma. Je mi nepříjemný, jak na mě teď všichni ty smutný lidi koukaj. Jdu si sednout. Čísla se začínaj rychle měnit. Během pár minut na tabuli svítí to moje. Vlezu dovnitř a sednu si ke stolku. Pozdravím a začnu mluvit. O tom, jaký výběrový řízení a v jakejch zemích jsem absolvoval. O tom, jak který výběrový řízení vypadá, jak asi vypadají moje šance. Paní na druhým konci stolu nedává najevo nic. Zájem, nezájem, pobavení, ironii, vztek… Najednou si připadám, že mluvím s kovovou instalací úřednice. „Zajímá vás to vůbec?“ zeptám se. Odpovědi se nedočkám. Pokračuju. Po chvíli je ticho. „Budu vám muset dát umístěnku,“ říká kovová instalace.
DERER.BLOG.RESPEKT.CZ

Dovolená v Kamerunu
Řekl, ať nemáváme stopařům. Prý nás pak kliďánko uhranou. Asi proto mám ty Afričany tak ráda. Nejsou to žádná béčka. Tak jsem si zajela na prázdniny do Kamerunu. Po sedmi měsících ve Středoafrické republice (SAR) jsem ji konečně mohla srovnat s jinou africkou zemí. Vím, deset dní nic není, ale stejně jsem přišla na zajímavou věc. Ono to totiž jde. Většina hlavních silnic v Kamerunu je asfaltová. Ty, co nejsou, brzy budou. V SAR jich taky pár máme. Pár… z nichž asi dvě jsou sjízdné. Ostatní jsou plné hlubokých děr, které nikdo neopravuje, ač se průjezd platí. Díry jsou pečlivě označené bílým čtvercem. Proč místo značek díru rovnou neopravili, mě už ale nijak nepřekvapuje.
BOHMOVA.BLOG.RESPEKT.CZ