Sound of silence?

Někdy se pošetile pokouším napomínat své „dospělé“ děti. Zvlášť mi vadí, že musí pořád něco poslouchat nebo koukat na nějakou obrazovku. Ani pak nezůstanou v klidu, ale neustále někam přepínají a utíkají od čerta k ďáblu. Proč musíš mít, sakra, pořád něco zapnutého? Protože nemám rád ticho! Skutečně? Fakt, ticho je hnusný, bojím se ho. To mě zarazilo, mě, který jsem o ticho celý život bojoval a prchal za ním do lesů.

Do gymnázia jsem jezdil tramvají kolem malého kostelíka, který stál mezi vysokými pecemi, válcovnou trubek a elektrárnou. Na večer jsem vždycky toužil zahlédnout světlo v oknech osleplých prachem a uslyšet varhany a zpěv. Věřil jsem, že kdyby se tam hrálo a zpívalo, že bych to zaslechl i přes hluk tramvaje a všechen ten průmyslový rachot kolem. Že bych ty ruchy odfiltroval a slyšel jen harmonické tóny, kdyby tam nějaké zněly. Filtrování ruchů bylo základním uměním potřebným k duševnímu přežití v mém městě za mého mládí. Jak by jinak člověk mohl poslouchat hudbu, šeptat dívce do ucha nebo, nedej bože, číst poezii v prostředí permanentního hluku a křiku všelijakých pitomců? Kdyby člověk neuměl odfiltrovat ruchy, musel by ohluchnout a pak celý život jen řvát jako jeřábník na skládce šrotu. A znám lidi, kteří takto celý život řvou a vůbec netuší, že pod vším ruchem může znít nádherné harmonické ticho. A netuší to zřejmě ani moje děti.

Sedím v autobuse vedle mladé dívky a poslouchám zbytkovou hudbu unikající z jejích špatně těsnících sluchátek, rachot věru podobný bušení stroje, a jaké to musí být netlumené uvnitř jejích zvukovodů. V té chvíli pochopím, jak hrozné pro ni asi ticho musí být, když snáší raději toto. Je jako divoch, který celou noc tluče do bubnu, aby odehnal zlého ducha. Dovedu si představit zlého ducha ticha? Tvář bez úst. Mlčení. Mlčení neživých věcí, mlčení lhostejných lidí, kteří na tebe nemluví, nemyslí, kteří tě nevidí. Samota světa cizích zájmů. V takovém světě, kdyby člověk odfiltroval všechny ruchy, neuslyšel by ticho, ale jen mlčení, odepření hlasu, nic!

Ty děti, které chci mentorovat, možná o takovém světě vědí víc než já. Třeba to, že tam v žádných zapomenutých kostelících už nehrají a nezpívají, že tam žádné kostely nejsou, že po nich zbyla jen parkoviště plná aut se silnými motory a silnými přehrávači a přeřvávači, které člověka alespoň na chvíli unesou pryč.

Autor je spisovatel.