Duševní menopauza českého filmu

Něco je špatně: člověk si při koupi lístků na nové české filmy připadá stejně provinile, jako když v trafice žádá o Blesk. Zkazky o černé sérii naší kinematografie odstartované listopadovými Posledními plavkami bohužel nejsou přehnané. Při sledování nových snímků Dušana Kleina,Filipa Renče a Milana Šteindlera se dere na mysl otázka, kde tihle zkušení režiséři nechali soudnost.

Jejich počiny spojuje slabá kvalita scénářů, které měly skončit už v šuplíku dramaturga. Producenti si – zdá se – příliš zvykli na to, že v tuzemském prostředí si na sebe vydělají i průměrné a špatné filmy. Stačí angažovat profláklé televizní tváře, známého režiséra, stlačit náklady na výrobu bezostyšným product placementem a krmit ochotná média rozhovory, historkami z natáčení nebo skandály z premiérových rautů. Jistě: film je regulérní produkt a tahle byznysová strategie je úplně legitimní. Jenže jak dlouho budou mít diváci v letošní rekordní nadprodukci – na měsíc připadají průměrně tři tuzemské premiéry – chuť kupovat výrobky, které mají parametry laciných šmejdů?

Čekání na učitele

Aspoň základním zvládnutím řemesla výstavby příběhu se může chlubit přes deset let starý scénář nynější dvorní novácké seriálové autorky Evy Papouškové ke Kleinovu filmu Svatba na bitevním poli. Děj ale není než…