Vaše otázky

Má se stát při soudních sporech s občany odvolávat?

Proč stát pokračuje v soudních přích o navrácení majetku i tehdy, když některý soud zpochybní nárok státu na majetek zabavený po roce 1948, jako v nedávném případě zámku v Kolodějích? Není to přiznání právní legitimity komunistického režimu ze strany současného státu?

Jiří Hanák

Ptali jsme se tiskové mluvčí vlády Jany Bartošové a právníka Oldřicha Choděry.

Vláda se odvolává na to, že jí pokračování v soudních sporech přímo nařizuje zákon (přesněji zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 14 odstavec 4). V něm se píše, že úřady musí důsledně využívat „všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy…“ Právníci, kteří stát zastupují, si to vykládají tak, že mezi tyto prostředky patří i odvolání u soudu. „Zda jde o požadavek oprávněný či neoprávněný, může rozhodnout pouze nezávislý soud. Až do jeho rozhodnutí je zámek v Kolodějích včetně přilehlých pozemků majetkem státu. Tato skutečnost nemá žádnou souvislost s postojem vlády nebo státu k nápravě majetkových křivd,“ píše v e-mailové odpovědi mluvčí kabinetu Jana Bartošová.

Pro posuzování restitucí vymezil určité mantinely Ústavní soud – například že je možné je uplatňovat jen od roku 1948. Zámek v Kolodějích byl znárodněn podle Benešových dekretů, takže by se na něj teoreticky neměly restituční zákony vztahovat. Jenže není vyloučeno, že ho stát zabavil i podle Benešových dekretů neoprávněně, a o to se vede pře. Stát došel k závěru, že nárok je sporný a není důvod majetek bez boje vydávat. V tom případě skutečně musí úředník podat odvolání, protože jinak by mohl skončit za mřížemi kvůli hezky znějícímu trestnému činu „porušování povinnosti při správě cizího majetku“.

Může v tom být ale i špetka alibismu. Odvolání je nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak se vyvázat z odpovědnosti. Když rozhodne nezávislý soud, chování úředníka je neprůstřelné. Kdyby se neodvolal, musel by složitě dokazovat, že skutečně nebyla šance zmiňovaný majetek získat. Což by si možná vyžádalo drahou právní expertizu a stejně by se úplně nevymazal onen prvek nejistoty, že ji někdo může zpochybnit. Stát může sázet i na to, že výroky zdejší justice nejsou příliš předvídatelné a není vyloučeno, že soud vyšší instance rozhodne úplně opačně (jak víme třeba z případu Vladimíra Mlynáře).

Smí mě na ulici obtěžovat hlasitá reklama?

V poslední době mně začaly vadit hlasitě vyřvávající reklamní nahrávky jednoho velkého obchodního řetězce s levným zbožím. Ráda bych se zeptala, zda tento řetězec má právo instalovat na budovy se svými obchody reproduktory a pouštět tak na veřejné prostranství hlasité upoutávky na své neuvěřitelně nízké ceny. Jsem jako chodec či cestující čekající na tramvaj nucena poslouchat tuto nechtěnou reklamu? Pokud tomu tak není, na koho se mám obrátit?

Veronika Kanyicsková, Praha

Ptali jsme se Michaela Víta, hlavního hygienika ČR.

Jak se domníváte správně, reklama i na to sebelevnější zboží přece má své meze: ve vašem případě se jedná o hygienické limity, které stanovuje nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Podle zmíněného zákona nesmí zvuková reklama zasahovat hlasitěji do prostoru v okruhu dvou metrů od bytového domu než ve výši 45 decibelů v denních hodinách. Což odpovídá hlučnosti běžného hovoru, kdy od mluvčích stojíte čtyři metry. V noci je hranice ještě nižší: aby propagace levných svetrů a misek nepřerušila klidný spánek lidí v okolí, nesmí reklama být hlasitější než 35 decibelů, což se rovná hluku v tiché předměstské ulici. Každá osoba, která používá či provozuje zařízení, která jsou zdrojem hluku, je podle zákona o ochraně veřejného zdraví povinna zajistit, aby hluk tyto limity nepřekračoval. Pokud máte dojem, že reklama při čekání na tramvaj na vás křičí více, než zákon dovoluje, měla byste se obrátit na příslušnou krajskou hygienickou stanici, která potom provede na místě šetření.