Typltova slovní smršť

Básník Jaromír Typlt (1973) o sobě říká, že je autor okrajový, spíše je však excentrickým nomádem: zabývá se texty, zvuky, divadlem, výtvarným uměním a fotografuje. Své koláže vystavoval na žižkovské televizní věži, s grafikem Janem Měřičkou vytvořil několik autorských knih-objektů, spolupracuje i s hudebníky, sedm let působí jako kurátor liberecké Malé výstavní síně. Nejnovější kniha někdejšího laureáta Ortenovy ceny Stisk je směsí veršů, komentářů a filmových scénářů, textů datovaných od konce devadesátých let, které dosud vyšly jen v časopisech nebo bibliofiliích.

Typlt vždy tíhl k surrealismu, v jeho sbírkách jen sršely podivné metafory a „zvrácenosti“. V devadesátých letech si hrál na reinkarnaci Salvadora Dalího (Procitající Teurgos) anebo Ladislava Klímy (groteskní mýtus Zápas s rodokmenem). Tedy ne že by sám sebe bral tak vážně, jak je to mezi surrealisty běžné. Naopak. U Typlta bylo vždy slyšet polemický a ironizující tón, kterým se přibližoval spíše k těm autorům, kteří v jednom okamžiku nechali surrealismus za zády. Z tohoto hlediska stojí za pozornost i Typltovy doslovy, poznámky a eseje například k dílu Věry Linhartové, Stanislava Dvorského nebo Mikuláše Medka.

Pokus o ryzí film

Mottem Stisku je chlad: „Jenom proto není/ žádná chladná úvaha/ dost chladná.“ Literatura tu pro potřeby své morbidní expresivity,…