Tragédie igelitové tašky

V poslední době se zdá, že svět vypověděl válku svému věrnému souputníkovi – igelitu. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech minulého století byl nesmírně populární, v roce 2002 Irsko jako první země zpoplatnilo prodej plastových tašek. Později se s omezeními přidal například Tchaj-wan, Island, Jihoafrická republika, na regionální úrovni San Francisco nebo Oakland. Úplný zákaz igelitových tašek má zatím jen Bangladéš, kde při každoročních záplavách ucpávaly kanály. A tábor odpůrců polyetylenových sáčků se má v tomto roce rozrůst o Austrálii a Čínu. Co to znamená pro nás?

Začněme nejdříve tím, čím plastové tašky byly. Především užitečným pomocníkem. Kamkoliv jsme šli, všude se nás ptali: „Chcete na to tašku?“ Jakýkoliv nákup nebyl problém, igelitka byla zdarma, lehká, snadno skladovatelná, praktická a někdy i hezká. Když se roztrhla, prostě jsme ji vyhodili a šli si pro novou.

Ty časy se ale pomalu mění. Všude kolem nás vyrostly sběrné kontejnery, takže i my tam občas svoji plastovou souputnici hodíme. Slyšeli jsme také o tom, že takové tašce trvá stovky let, než se rozloží.

Některé věci jsme ale možná ještě neslyšeli: Každý den se na světě spotřebuje více než miliarda plastových nákupních tašek. Pro názornost, kdybychom tyto tašky rozdělili mezi Čechy, každý by jich dostal víc než 100. A to už bychom měli doma pěkný svinčík. Z tohoto množství je však jen malá část recyklována.

Podle údajů EPA (U.S. Environmental Protection Agency) se ve Spojených státech v roce 2004 recyklovalo jen 1 % všech plastových tašek. Pakliže nejsou recyklovány, v lepším případě končí tašky na skládkách. Každou hodinu je na skládky svezeno okolo 200 000 kusů tašek. V USA stojí jejich provoz v průměru 4 miliardy USD ročně.

Pokud se však igelitka nerecykluje ani není osudem nebo popelářem zaváta na skládku, je její příběh o poznání tragičtější. Tvoří 80 % celkového objemu odpadků na souši a 90 % na moři. Podle zprávy environmentálního programu OSN z roku 2006 na každou čtvereční míli světových oceánů připadá v průměru 46 000 plastových částic. Zprávy uvádějí, že v důsledku plastového znečištění moří umře ročně 1 000 000 mořských ptáků a asi 100 000 dalších mořských živočichů.

Lidi nepřesvědčíte důkazy o důsledcích plastového zamoření pro životní prostředí ani je nenadchnete nabízením drahých ekologických alternativ. Jakkoliv jsou tyto věci užitečné a jsou prostředkem k ekologické osvětě, lidé budou vždy dělat především to, co je pro ně z krátkodobého hlediska nejvýhodnější. Je naivní si myslet, že budu při nakupování v Tesku myslet na mořskou želvu, která si moji igelitku náhodou splete s medúzou, pozře ji a zemře.

Abyste mě přiměli nakupovat ekologicky, musíte pro mě ekologické nákupy udělat výhodnými. Jakmile budu muset v obchodě za každou igelitku zaplatit pět korun, raději si vezmu nějaké staré pytlíky z domova nebo si rovnou koupím „ekotašku“.

Proto si myslím, že směr, kterým se svět postupně odhodlává vydat, je šancí, jak říct polyetylenovému výtvoru definitivně sbohem.

Autor je studentem politologie.

CEJCHAN.BLOG.RESPEKT.CZ