Kdy se smí porušovat zákony

Jan Komárek

(1979) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo EU. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem.

Například poslanec Bohuslav Sobotka jde příkladem a odmítá respektovat zákon o poplatcích u lékaře. „Zákon přece porušuje ústavu, a proto se jím nemusíme řídit!“ Obdobně odmítá prezident respektovat zákon (a soudy), když s odvoláním na ústavu nejmenuje justičního čekatele Langera soudcem. A naposledy Plzeň. Tamní primátor, ač mu k tomu chyběla jakákoliv pravomoc, zakázal pochod nacistů, přičemž mu část politiků hlasitě přitakala.

Proč jsou všechny výše uvedené případy špatné? Vždyť přece ústava je nejvyšším zákonem naší země, a pokud je s ní jiný zákon v rozporu, musí mít přece přednost! Nebo ne? Mezi základní principy ústavnosti, vedle ochrany základních práv a svobod a demokracie, patří rovněž vláda práva. Ta neznamená, že zákony mají být tupě následovány, ať říkají cokoliv. Jejich nerespektování je však až poslední možný prostředek. Ani v jednom z výše uvedených případů však mezní situace nenastala.

Z naší ústavy vyplývá, že primát v ochraně před protiústavními zákony má Ústavní soud. Sama ústava přímo říká, že tento soud není vázán zákony, ale pouze ústavou. Zároveň má pouze tento soud…