Děti jako vstupenka
Je lednová středa a už tři měsíce jsme celá rodina v Japonsku, kde teď působí můj manžel jako hostující profesor na Kjótské univerzitě.
Je lednová středa a už tři měsíce jsme celá rodina v Japonsku, kde teď působí můj manžel jako hostující profesor na Kjótské univerzitě. Ještě tři měsíce nám zbývají. Naše dvě dcery už jsou venku z postele a za chvilku slyším z kuchyně znělku oblíbeného pořadu pro děti, to si tedy můžu ještě čtvrt hodiny poležet.
Manžel si šel zaběhat, vrací se, vypráví, co viděl, a je zjevně nastartovaný do nového dne. K snídani si děláme rýži s jogurtem, medem a sezamovými semínky, což místní považují za velmi exotickou kombinaci. Manžel nás opouští kvůli práci a se svým batohem s notebookem se vzdaluje našemu domu. S holčičkami procházím ranními rituály oblékání, hledání bot, jakési hygieny. Máme dvoupokojový byt o výměře asi padesát metrů čtverečních, což je v Japonsku pro čtyřčlennou rodinu lepší průměr. V okolních paneláčcích našeho sídliště jsou byty stejné, ne-li menší. Obývají je většinou mladé rodiny zaměstnanců univerzity.
Po čtvrt na jedenáct přijíždí Coop, rozvážková služba. Přibližujeme se k hloučku čekajících žen, některé mají s sebou své děti. Platím za minulý nákup a vyzvedávám si dnešní, odevzdávám objednávku na příští a beru nový katalog pro přespříští. Staré katalogy se recyklují, takže jej zanechávám na plošině auta. Už nebudím takový údiv jako poprvé, znovu mi ale s jemným poplácáním po ruce připomenou, že jsem jediný gaidžin (cizinec) v historii našeho domu, který se stal členem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu