Svět (jenom) na dosah
Nenahraditelnou je schopnost sledovat řeč těla, mimiku či jen intonaci hlasu protějšku hluchoslepého člověka. Nedostane-li se hluchoslepému pomoci druhých lidí, snadno a rychle upadne do společenské izolace.
Devětadvacetiletá Marta Zemanová tlačí do kopce nezvykle široký kočárek. S trochou úsilí projede vchodovými dveřmi panelového domu na pražském Chodově a za chvíli už se jí v obývacím pokoji bytu v prvním patře oba kluci (dvojčata) batolí kolem nohou. „Když jsem se dozvěděla, že to budou rovnou dvojčata, chvilku jsem se s tím srovnávala. Nebyla jsem si jistá, jestli na to budu stačit, jestli to nebude nad moje síly,“ říká Marta.
Paní Zemanová, nenápadná mladá žena, na níž vás zprvu upoutá jenom její trochu rozostřený pohled, totiž není úplně obyčejná matka dvojčat. Jak ztrácíte zrak, subjektivně hůř i slyšíte, nevíte odkud hlas přichází.Kvůli zánětu mozkových blan je takřka od narození téměř hluchá. Mluvit se učila těžko, denně s matkou navštěvovala logopedku a rozmluvila se teprve ve čtyřech letech – od jednoduchých slovíček až k celým větám. Dnes Marta bez potíží hovoří mluvenou řečí a navíc používá sluchadla, která sluchovou vadu do jisté míry kompenzují. Díky nim tak komunikuje bez větších problémů, stačí jen mluvit zřetelně. Jak sama říká, lidé často nevědomky křičí, což ale není vůbec nutné.
Tady však Martiny problémy nekončí. Když jí bylo dvanáct let, začala jí z důvodů, které nikdo neznal, degenerovat oční sítnice. Dnes vidí pouze periferně – tam, kam se podívá přímo, nevidí prakticky nic. …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
