Gadžo píše o Romech

Naše představy o životě chudých Romů v osadách na východním Slovensku vycházejí většinou z dokumentárních záběrů v televizním zpravodajství. Obrazy otřesné bídy podbarvené zvláštní exotikou jsou mediálně přitažlivé – vykazují dráždivou fotogeničnost, ale přitom působí jako sociální apel. S tím se prostě musí něco dělat, říkáme si. Jenže to něco se pro valnou část osvícené veřejnosti obvykle podobá jakési převýchově v přísně hygienickém prostředí, kde vládne kázeň a pořádek.

Viťo Staviarsky z Prešova (1960) zachytil ve své útlé knižní prvotině Kivader poměry v romské osadě s veškerou barvitou bídou, avšak jednoznačný sociální apel vynechal. Nabízí místo toho fascinující obraz lidskosti, která se po svém, tedy i s všemožným „cigáněním“, plně realizuje bez ohledu na ubohé životní podmínky.

Mezi hrůzou a okouzlením

Díky půvabu a síle vyprávění by se Staviarského hrdinům dala skoro závidět jejich svoboda, citovost i téměř extatický smysl pro různá potěšení. Jako by tu rezonovalo romantické klišé, jež romskému životnímu stylu přisuzuje opojnou nevázanost, jenže radostná vitalita tady spočívá jen v naladění vypravěčova hlasu. To, o čem vypráví – fakta, reálné detaily, dějové zvraty příběhu –, je v podstatě příšerné.

Tlustý, němý, mentálně postižený, fyzicky však zdatný Rudko, synek titulní postavy, dospěje do puberty.…