Editorial

Když se „občan Havel“ ve stejnojmenném filmu rozčiluje nad českým tunelováním, možná měl na mysli i Pavla Tykače. A to ještě netušil, že o deset let později se tento pán vyhrabe z uhelných dolů a bude se procházet nad jeho hlavou po půdách v centru Prahy a měnit onu unikátní „střešní krajinu“ k obrazu svému. Co na tom, že podle Josefa Štulce z Národního památkového ústavu jde o „poklad obrovské ceny“ a necitlivými zásahy bude Praha „přicházet o svou duši“. Reportáž Ondřeje Kundry (str. 16–19) zvedne čtenáře ze židlí, zatímco městští památkáři na nich klidně sedí dál.

Idea morálního kapitalismu vzala tedy v Česku zasvé už v devadesátých letech, ale svět se do naší kocoviny probouzí až dnes. Sága francouzské banky Société Générale, kterou horlivý makléř Jérôme Kerviel obral o téměř pět miliard eur, není ani tak příběhem jednoho prohnaného „superpadoucha“, jako spíše důsledkem rostoucího rizika finančních operací, jež začínají nabývat metafyzické povahy. Zajímavé pohledy přináší dva články týdeníku The Economist (str. 12 a 26), ale též náš kmenový autor Luděk Niedermayer (str. 14).

Pod tíhou událostí se pomalu smiřujeme s „tekutou modernitou“ a jistotou, že vše je nejisté. Své o tom ví mladý dirigent Marko Ivanovič, který v rozhovoru pro Respekt (str. 42–45) říká o vážné hudbě toto: „Po příchodu avantgardy už nikdo není schopen říct, co je dobrá a kvalitní hudba. Rozmělnily se estetické hodnoty, hudební formy už nemají hranice a v tak neukotveném prostoru nejde říct, co je dobré. Není s čím srovnávat. Tím ale neříkám, že je to špatně.“

Zdánlivě ponurá definice nejen světa hudby zní ale úplně jinak ve srovnání s výrokem paní Václavy Turkové: „Ticho a tma jsou propast mezi vámi a lidmi a světem. Ta propast je ale tak hluboká, do jaké míry se najdou či nenajdou lidé ochotní vás z ní vyvést.“ Paní Turková je slepá a prakticky hluchá. Takových lidí žije v Česku na čtyři tisíce a jim je věnováno téma tohoto vydání (str. 36–41).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA