Ateistova neděle

Představme si, že by Vladimír Mišík na protest proti domácí politice přestal mluvit česky – byť jen na posledním albu. Právě tak se zachoval britský skladatel a rocker Mišíkovy generace, dvaašedesátiletý Robert Wyatt, který albem Komická opera znovu upoutal publikum všeho věku. Smlouvu s ním nově podepsali Domino Records (vydavatelé hvězd Franz Ferdinand a Arctic Monkeys), komentář k albu napsal šéf elektronické kapely Hot Chip.

Nekompromisní hudební měsíčník The Wire, vydávaný v Londýně, vyhlásil titul nejlepším albem uplynulého roku. Může v tom být patriotická radost z návratu starého krajana, ale nesázejme na to. Nejasná, paradoxní Comicopera tak dlouho vábí k dešifrování, až do ní člověk zahučí jako do tůně.

Zazpívat hit jako žalm

Koncem šedesátých let se Wyatt proslavil s rockovou skupinou Soft Machine. Hrála na mejdanech s Pink Floyd a Hendrixem, přitahovala kombinací psychedelie, sofistikovanosti a absurdity. Citovala z patafyziků a jako písňový text zpívala anglickou abecedu: taková sebeironie je v artrockové generaci výjimkou. Ale bubeník, autor a zpěvák Wyatt záhy odešel, zajímaly ho spolupráce s rockery, jazzmany či improvizátory. Dodnes je atraktivní pro fanoušky rozdílných stylů tím, jak klidně a zlehka umí spojit různé inspirace.

„Nejsem zastánce individualismu,“ tvrdí Wyatt. &„…