Vánoce z nadhledu
Noci jsou temné a prázdné. Nikde nikdo. Vlastně ne, sem tam někdo projde. Nebo se na opuštěném náměstí zastaví a omočí jeden ze zavřených krámků tam dole pode mnou. A taky smích. Ano, někdy se neočekávaně ozve smích či vzdálené hlasy.
Noci jsou temné a prázdné. Nikde nikdo. Vlastně ne, sem tam někdo projde. Nebo se na opuštěném náměstí zastaví a omočí jeden ze zavřených krámků tam dole pode mnou. A taky smích. Ano, někdy se neočekávaně ozve smích či vzdálené hlasy. Umlknou a zase je ticho. Ticho zimní noci pod bledými hvězdami nebo černou oblohou. Ticho čas od času odměřené zvukem zvonku, po němž zakokrhá kohout a rozezní se údery hodin z kamenné věže naproti.
Za zvonek tahá smrtka. Viděl jsem ji, když se mnou na náměstí manipulovali. Je malá, křehká, jeden by ji přehlédl, zapomněl na ni. Ale ona je pořád tady, i když se nic neděje, věci se jakoby nehýbou a světlo z luceren potahuje šedivou drsnou dlažbu patinou prchavého zlata. Do toho se však pravidelně ozve ten zvonek. Dává o sobě vědět. Ani by nemusela, když tu stojím, ověšen blyštivou nádherou, a zároveň umírám.
Nemám už totiž kořeny. Zůstaly v horské půdě na severu této země, ve svahu nad údolím, kde jsem žil. Oni by řekli rostl, ale strom žije. Důkaz spočívá v tom, že se pne do výšky, košatí, shazuje listí, dorůstá mu nové jehličí a mění barvy, neboť jako oni potřebuje vzduch, vodu, živiny. Nejsem kámen a byť tvrdili, že spím, poznal jsem, že už nemám kořeny, že zůstaly v lesní půdě, jako ten žlutý koláč, nad nímž se jeden z nich sklonil a něco pečlivě prohlížel, aby zvolal: „Devadesát! Přesně devadesát, jako republika.“ Vím to i bez nich, že mně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu