Žádné vzdychání
Vyhrávala literární soutěže (o Cenu Dannyho Smiřického, Literární Františkovy Lázně, Seifertovy Kralupy), ale dosud nepublikovala – stojí černé na bílém na záložce básnické sbírky Zmijí žena (nakladatelství Protis), kterou napsala Tereza Šimůnková (1979).
Vyhrávala literární soutěže (o Cenu Dannyho Smiřického, Literární Františkovy Lázně, Seifertovy Kralupy), ale dosud nepublikovala – stojí černé na bílém na záložce básnické sbírky Zmijí žena (nakladatelství Protis), kterou napsala Tereza Šimůnková (1979). Černobílý je i obal knížky a také grafické ilustrace, jež básně doprovázejí. A když na smluvenou schůzku přijde autorka krátkých stylisticky vybroušených veršů oblečena v černobílém elegantním plášti, věci do sebe zapadají jako políčka na šachovnici.
„V Anglii je Čechů trapně moc, tak jsem se rozhodla pro Severní Irsko, připadalo mně taky divočejší, tajemnější,“ popisuje pražská rodačka a absolventka osmiletého gymnázia, proč v zájmu zvládnutí angličtiny po maturitě hodila studia dočasně za hlavu a jako au pair zamířila na britské ostrovy. S vědomím předešlé znalosti němčiny, k níž později přibyla i nizozemština, si po návratu domů udělala průvodcovský kurz. „Pražské památky, Karlovy Vary, Terezín, zpočátku mě provádění turistů bavilo, ale postupně se z toho vyklube rutina jako skoro u každé práce. Navíc vás většina skupin doslova vyždímá, je to nesmírně náročné, neustále mluvit, odpovídat na dotazy,“ vysvětluje další životní změnu, jež se jí postupně vnutila.
V jejím případě to byl dvouletý pobyt v nizozemském Helmondu a pak půlroční cestování s batohem na zádech po…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu