Díky za grónské emiráty

Je s podivem, že si odpůrci našeho členství v Evropské unii ještě nevzpomněli, že na světě už existuje země, která vystoupila z Evropské unie. A dnes se dokonce loučí i se západním světem jako takovým. Je to bohužel docela jiný případ, než by si čeští euroskeptici přáli. Gróňané, kteří dali v roce 1985 sbohem Bruselu a minulý týden si v referendu zvolili větší nezávislost na Dánsku, se vydávají vstříc experimentu, který fascinuje i tady v teplých krajích. Vrací člověku naději, že i nejtemnější kapitoly lidské historie mohou nakonec skončit – alespoň symbolickým – happy endem.

V Africe, Asii, obou Amerikách, Austrálii i na Novém Zélandu – všude, kam během staletí vstoupili bílí kolonizátoři, přinášeli zkázu domorodým přírodním národům. Scénář se opakoval: masové zabíjení, zabírání půdy, šíření nemocí, násilné adopce, zákazy původního náboženství, devastace domorodé kultury. Jeden z největších hříchů západní civilizace nebyl nikdy odčiněn a domorodé kultury se všude na světě dodnes potýkají s jeho dědictvím.

Inuité, kteří tvoří většinu grónské populace, skončili podobně. Ačkoli je nutné ocenit, že když Dánové před třemi sty lety začali s kolonizací Grónska, chovali se ve srovnání s Francouzi, Španěly nebo Brity skoro jako gentlemani. Napomohla tomu přátelská, nebojovná povaha domorodců a také malá využitelnost nehostinné ledové země na severu. V Grónsku se nevraždilo a krutých nespravedlností, jako třeba přesídlení inuitských rodin kvůli rozšíření americké vojenské základny v Thule, najdeme jen pár. I tak měl však dominantní vliv Evropy na tradiční kulturu drtivý dopad a kdysi mimořádně životaschopní Eskymáci spadli do pasti alkoholismu, sebevražd a závislosti na dánských dotacích.

Jejich dnešní sebejistota a postupné směřování k samostatnosti samozřejmě pramení z obrovského nerostného bohatství, které se díky odtávajícímu ledu stává přístupnějším. Panují obavy, jestli společnost, sužovaná sociálními problémy a čítající pouhých 75 tisíc lidí, proměnu v „emiráty severu“ zvládne. Nezbývá než jí držet palce. A navzdory možným potížím – vidět sebevědomého grónského politika, jehož dědům se podobně jako americkým indiánům nebo Austrálcům vysmívali coby méněcenným opilcům, jak vyjednává s lídry světových velmocí o dodávkách stále vzácnější ropy, bude rozhodně zážitek.