Podzim v Coloradu

Neměl jsem štěstí a nebyl jsem sám. Na asfaltové parkoviště před kancelářskými budovami asi deset mil na sever od centra Denveru se jako šipky ze všech stran sjížděli Američané. Byla teplá zářijová neděle, vzduch se tetelil nad rozehřátým asfaltem a ze zelených trávníků trčely nízké stromy hustě obalené žlutým listím. Na západním obzoru se rýsoval hřeben Skalnatých hor, na jihu se ze šedého smogu vynořovaly mrakodrapy městského centra. Metropole amerického Colorada i teď v neděli dopoledne nepřetržitě duněla pod koly automobilů na čtyřproudých silnicích ukrytých za parkovou úpravou komerčních středisek.

Z aut na parkovišti chvatně vystupovali ležérně oblečení obyvatelé amerického západu a nervózně spěchali do prosklených dveří v přízemí jedné z třípatrových budov. O Obamově příjezdu do Denveru věděli již několik dní, ale zároveň nevěděli nic víc. Kampaň zvyšovala už od čtvrtka napětí a odmítala prozradit cokoliv konkrétního.

Teprve dnes, v nedělních ranních novinách, se objevila očekávaná informace – Barack Obama uspořádá někdy zítra dopoledne mítink v tělocvičně střední školy Mountain Range High School, zhruba čtvrt hodiny jízdy odsud po dálnici I 25. Kdo chce být u toho, potřebuje lístky. Ty jsou k dostání zadarmo pouze na dvou místech, jedním z nich je parkoviště na Thorton Parkway, kde se usadila místní pobočka kampaně Baracka Obamy a kde se to teď právě hemží demokratickými voliči s protáhlými obličeji.

Váš reportér se dostane dovnitř na obyčejný český pas.„Ne, nevíme, kdy to začne, dveře se otevřou v devět hodin dopoledne,“ opakuje ve strohé betonové místnosti už asi posté jeden z přibližně dvou desítek pořadatelů Obamovy kampaně. To je také skoro všechno, co může lidem sjíždějícím se často ze vzdálenosti desítek mil říct. Lístky jsou dávno pryč, před dvěma hodinami tady stála fronta okolo celého bloku. Dobrovolník z Obamova týmu se trpělivě omlouvá a strká lidem do ruky propisku. Zklamaní Američané se ukázněně zapisují do pořadníků. Organizace je prostá – pokud někdo z těch šťastnějších nakonec nebude moci zítra přijít, ohlásí to dobrovolně telefonicky na ústředí Obamovy kampaně. Ústředí obratem telefonicky nebo e-mailem bude informovat prvního zájemce v pořadí, že na něj došla řada.

Na seznamech jsou v tuto chvíli zjevně stovky jmen. „Nejezděte tam bez lístků, nemá to smysl,“ opakují znovu a znovu lidé z kampaně, když na chvíli odlepí uši od telefonních sluchátek a oči od obrazovek počítačů. „A vážně nevíme, kdy to začne, z bezpečnostních důvodů není možné oznámit hodinu. Nikdo nesmí vědět, kdy se tam Barack přesně objeví.“ Stoupenci demokratického politika se pomalu trousí prosluněným nedělním ránem zpátky do aut a zase se někam rozjíždějí. Mnozí z nich to zítra stejně půjdou zkusit. (Váš reportér se nakonec dovnitř dostane bez vstupenky na čestné novinářské slovo a obyčejný český pas.)

Na modrém západě

V pětimilionovém Coloradu nezažívají letos na podzim vzrušené chvíle jenom demokraté. Nejen že tu byl Barack Obama už několikrát. Demokraté tu letos uspořádali svůj nominační kongres. Hned ve středu, dva dny po svém manželovi, dorazí mezi studenty na univerzitu v Boulderu také Michele Obamová. A ve čtvrtek zase uspořádá v Denveru své setkání s voličkami John McCain, aby v pátek pokračoval do dalšího coloradského města jménem Pueblo. Jeho dvojka, kandidátka na post viceprezidentky Sarah Palinová, se účastní uzavřeného dobročinné akce na jižním předměstí Denveru o týden později.

Lidé z Colorada nejsou na podobné pozdvižení zvyklí. Když přijel Obama před několika týdny do Grand Junction, podhorského města na západě státu, bylo to poprvé od dob Harryho Trumana v roce 1948, kdy se místní mohli potkat tváří v tvář s demokratickým kandidátem. Colorado bývalo po všech stránkách ospalým místem. Do Bílého domu tu s výjimkou právě Trumana vždy posílali republikána, ať se dělo, co se dělo. Tedy vlastně s dvěma výjimkami – v roce 1992 tady vyhrál Bill Clinton, jenže tehdy pravicové voliče rozdělila kandidatura Rosse Perota a Clinton si odnesl vítězství celkem lacino, ziskem pouhých zhruba 40 procent voličů.

Letos je ale všechno jinak. Colorado se v první dekádě 21. století postupně otočilo k republikánům zády, a pokud se potvrdí průzkumy veřejného mínění, přepadne letos do tábora demokratů i v prezidentských volbách. Nikoho to navíc nepřekvapuje – demokraté tady stihli během šesti let ovládnout obě komory místního coloradského sněmu, tvoří většinu coloradských zástupců v americkém Kongresu ve Washingtonu, včetně jednoho ze dvou senátorů, a letos na počátku listopadu zřejmě znovu posílí.

Coloradským guvernérem se před dvěma lety stal Bill Ritter, zemitá katolická verze demokrata kombinujícího boj s globálním oteplováním s odmítáním potratů a obhajobou práva na držení střelných zbraní. První věc, která vás dnes na letišti v Denveru udeří do očí, je obrovský transparent nad vstupem do příletové haly, z něhož vám guvernér vysvětluje, že globální oteplování je především skvělou příležitostí pro coloradskou hi-tech ekonomiku založenou na nových technologiích. V tradičním Coloradu je pro mnohé veřejná doprava stále ještě revoluční myšlenkou, po hlavní denverské nákupní třídě však tiše sem a tam pendlují autobusy na hybridní pohon kombinující elektřinu s motorem běžícím na etanol.

Tohle všechno se odehrálo poměrně rychle. Ještě v 90. letech tady ovládali republikáni prakticky úplně všechno. Colorado ale není žádná zvláštnost lokálního významu. Podobným přebarvením z červené republikánské na modrou demokratickou barvu procházejí na americkém západě další státy – od roku 2002 nahradili demokratičtí guvernéři své republikánské předchůdce v sousedním Novém Mexiku, Kansasu, Wyomingu a Oklahomě, stejně jako v Montaně, Nevadě a Arizoně, domovském státě letošního republikánského kandidáta Johna McCaina. Nové Mexiko patří spolu s Nevadou a právě Coloradem mezi státy, které svou proměnu nejspíš letos završí volbou demokratického prezidenta.

Tím se ale místní proměna a úloha, kterou v ní hrají jednotliví hráči, přenáší na celé Spojené státy a s nimi vlastně na celý svět. Ve finiši prezidentských voleb rozhoduje hlas každého volitele – tedy delegáta vyslaného do Washingtonu, aby závazně, podle výsledků hlasování ve svém domácím státě, oficiálně zvolil prezidenta spolu s kolegy z ostatních čtyřiceti devíti států. Většina států je přitom tradičně demokratických nebo republikánských, podobně jako tomu donedávna bylo v Coloradu. Volby nakonec rozhodne výsledek jen v hrstce tzv. swing states, které mohou být nevyzpytatelné – stačí si vzpomenout na Floridu v roce 2000.

Colorado tedy letos nově staví demokratickému kandidátovi na dosah devět cenných hlasů, v kombinaci se stejně nahnutým Novým Mexikem a Nevadou je to tolik, kolik nabízí proslulé Ohio, jež rozhodlo volby před čtyřmi lety. Vítěz v Coloradu sebere všechny volitele, i kdyby vyhrál o jediný hlas v zapadlé vísce v horách. George Bushe tady před čtyřmi lety volilo o sto tisíc lidí více než Johna Kerryho. Čtyři roky jsou ale při současném tempu proměny místní scény celá věčnost.

Hubený kandidát

V pondělí v osm hodin ráno se před střední školou na denverském předměstí Westminster kroutí stovky metrů dlouhá fronta lidí. Ti, kteří postávají či posedávají v jejím čele, se sem začali sjíždět už v pět hodin ráno. Situaci na obřím parkovišti reguluje policie i zástupy dobrovolníků.

Téměř v čele fronty postává s přáteli čtyřicátnice Jeanne McWilliamsová. Podobně jako mnozí jiní mluví především o tom, jak hluboko má do kapsy. Žije sama, přišla o práci, bydlí zase znovu u matky. Podobné monology se budou v následujících dnech opakovat znovu a znovu. Setkání s americkou střední třídou, která se v tuto chvíli nezadržitelně přesouvá na stranu Baracka Obamy, přináší v těchto dnech téměř pravidelně srdceryvné litanie na obtíže života v jedné z nejbohatších zemí světa. Peníze rozpočítané do posledního centu. Sedmdesát hodin týdně v práci proto, aby člověk zaplatil základní účty, mezi něž ovšem patří také dluhy, které si nabral. Lidé, které v atmosféře stoupající nezaměstnanosti dělí od zabavení domu nebo osobního bankrotu jedna výplata. Dnešní Amerika není národ optimistů. Tihle Američané se prostě bojí.

Není příliš jasné, kolik je ve frontě lidí, kteří se ještě nerozhodli, pro koho budou na začátku listopadu hlasovat. Jsou tu celé rodiny demokratických stoupenců, dvě i tři generace, které by zřejmě volily i jiného kandidáta demokratů, třeba Hillary Clintonovou. Jenom by na ni zřejmě nestály takové fronty. Na Baracka rodiče přivedli i své děti, aby jim ukázali jejich budoucnost. Do poslední chvíle se shánějí přebytečné lístky. Tisícovky lidí prostupuje tušení historického okamžiku. Všichni tu mají své známé, pořád se tu někdo s někým potkává, objímá, žasne, koho to tu nevidí.

Pocit nevinnosti však zahánějí tvrdá bezpečnostní opatření. Novináře a jejich vybavení očichá policejní pes, projdou bezpečnostním rámem a vybalí před ochrankou všechno, co mají i v té nejzapadlejší kapsičce. Tělocvična s ochozy a plochou pro několik tisíc lidí se díky bezpečnostním prohlídkám postupně zaplňuje skoro dvě hodiny. A potom se čeká – jak se později ukáže, ve Washingtonu se právě toho dne chystá Sněmovna reprezentantů zamítnout první verzi záchranného balíčku pro Wall Street v hodnotě sedmi set miliard dolarů a Obama se bude o půl jedné odpoledne, když se konečně objeví před nadšeným publikem, omlouvat, že musel viset na telefonu.

Samotný rozjezd mítinku je rituál, který se opakuje u demokratů stejně jako u republikánů. Všechno začíná hymnou, v tomto případě v živém provedení místního mladíka se zlatým hlasem v hrdle. Návštěvníci se drží za srdce, zpívají, a když zpěvák zdařile vytáhne nejvyšší tón národní písně, propukají v bouřlivé ovace.

Následuje hromadná přísaha na vlajku pronášená místní významnou osobností. Potom přijde překvapení – před demokratické voliče předstupuje duchovní Anna a zahajuje společnou modlitbu. Podle jejích slov všichni věříme, že zemi, kterou jsme zdědili, je možné proměňovat k lepšímu, kráčet stále vpřed. Věříme, že Barack Obama je tím pravým mužem, který nás na této cestě může vést, a přejeme mu sílu a modlíme se za něj. Někteří účastníci shromáždění se později svěří, že se v tuto chvíli necítili nejlépe – modlitební gesto je zjevně nahrávkou případným nerozhodnutým konzervativnějším voličům, většinou hispánským katolíkům. Na shromážděních demokratů přece jenom nebývá Bůh přítomen tak často a s takovou samozřejmostí jako v táboře republikánů.

Následují projevy místních politiků včetně guvernéra Billa Rittera, který zjevně dokáže dostat místní do varu už jenom svým zemitým projevem chlapíka, jehož rodiče ještě farmařili kousek od Denveru a který kdyby se zapomněl a praštil pěstí do řečnického pultu, budou ho muset narychlo stloukat znovu dohromady.

Stoupenci Obamy očekávají změnu, byť detaily moc nevědí.A pak konečně přichází Barack Obama. Někteří účastníci shromáždění mají za sebou v tuto chvíli již šest hodin čekání na slunci a v tělocvičně, když pomineme nedělní shánění vstupenek. Nadšení davu je přesto nebo právě proto ohlušující, sám Obama naopak civilní. Zjeví se ze zákulisí, potřese rukama šťastlivcům v prvních řadách a postaví se k řečnickému pultu. Pokud nejste na místech, odkud mu vidíte zblízka do obličeje (Obamovi táhne na padesát), získáte lehce dojem, že se k vám chystá promluvit čerstvý absolvent místní vysoké školy – první černošský kandidát na úřad nejmocnějšího politika zeměkoule působí spíše jako hubený mladík než jako důstojný politik se sebejistotou vůdce.

To se ale změní s první větou. Charisma Baracka Obamy, které z něj dělá politika schopného naplnit a ovládnout fotbalový stadion, spočívá ve věcném a klidném tónu a schopnosti mluvit jazykem lidí, kteří ho poslouchají. Jak často a rádi opakují všude jeho příznivci: „To, co říká, dává hlavu a patu.“

Když se stoupenců Baracka Obamy ptáte, co vlastně očekávají, dostanete okamžitě odpověď: „Změnu.“ Jakou změnu? Odpovědi nebývají o nic sofistikovanější, než na jaké jsme zvyklí od průměrných voličů v Evropě. V tuto chvíli je samozřejmě na prvním místě ekonomika, krize, obavy. Teprve když naléháte, dozvíte se, že je potřeba „přivézt chlapce z Iráku domů“. Demokratičtí příznivci tomu vyptávání se na logiku „léčby Obamou“ zjevně příliš nerozumí; vždyť pro ně je to tak jasné: Bush způsobil katastrofu. Země je na pokraji ekonomického kolapsu. Je zadlužená. Válka v Iráku trvá dlouho, nikdy neměla začít, umírají v ní Američané a stojí peníze, kterých se nedostává doma. Demokraté také neustále opakují, že Bush a republikáni úplně zničili reputaci Spojených států, že si přejí, aby šli Američané znovu příkladem. Zkrátka je potřeba skončit jednu éru, která teď právě vrcholí horečnou snahou republikánského prezidenta zachránit banky za peníze lidí, kteří se dnes shromáždili v tělocvičně na předměstí Denveru.

Barack Obama mezitím skutečně mluví výhradně o ekonomice. Tedy spíše hřímá. Samozřejmě dští síru na Wall Street, ale útok míří hlouběji. Najednou je to jasné – Barack Obama tak snadno symbolizuje pro velkou část Američanů změnu prostě proto, že mluví jinou řečí, než jaká se tady vedla poslední desetiletí. Koncept neomezené víry ve volný trh ztotožňovaný s Ronaldem Reaganem, a tedy republikány, se rozplývá jako pára nad hrncem.

„Tohle není náhoda. Není to běžný konec jednoho ekonomického cyklu,“ burácí Obama od řečnického pultu silným hlasem a otáčí se nalevo i napravo. Lidé mu visí na rtech. „Krizi nezpůsobilo pár nezodpovědných lidí na Wall Street. Tahle krize je přímým důsledkem filozofie, kterou lidé ve Washingtonu vyznávali celá desetiletí. Tato filozofie říká, že máme dávat více a více lidem, kteří už mají dost, a doufat, že prosperita nějak proteče ke všem ostatním. Filozofie, která říká, že i úplně samozřejmá regulace je zbytečná. Filozofie, která nechává lobbisty zamést s ochranou spotřebitelů. A události posledních několika týdnů jsou definitivním verdiktem nad touto filozofií. Přišel čas otočit list.“ Jako by Obama stál posledních pár hodin před tělocvičnou a zapisoval si, o čem se lidé ve frontě baví. Sál bouří nadšením.

Zákon snů

Obamovi příznivci na parkovišti po mítinku tvrdí, že od svého kandidáta nečekají zázraky. Chtějí nový začátek. Obama je pro ně počátkem obnovy Ameriky, takové, jaká tady byla před nástupem Ronalda Reagana. „Tehdy vládl duch komunity, víra, že věci můžeme dělat spolu, dokážeme to spolu. Takhle to tady fungovalo za Kennedyho a Johnsona,“ vysvětluje o něco později naladění demokratických voličů John Straayer, profesor katedry politologie na Colorado State University ve městě Fort Collins. „Republikánský květ prostě vadne,“ dodává. On sám popisuje své mládí v 60. letech, kdy byly státní vysoké školy skoro zadarmo a zbytek se dal zaplatit ze studentské brigády, zatímco dnešní studenti i jejich rodiče jsou po uši v dluzích.

Pokud prohraje John McCain volby kvůli ekonomické krizi, nebude to novinka. Také na úrovni lokální politiky ztratili republikáni Colorado kvůli ekonomice. Vlajkovou lodí coloradských republikánů totiž byl, a pro mnohé stále je, zákon známý jako TABOR, což je akronym pro Taxpayer Bill of Rights, tedy Zákon o právech daňových poplatníků. TABOR prosadil po dlouhých letech soustředěného úsilí v referendu v roce 1992 svérázný politik Douglas Bruce, přistěhovalec z Kalifornie, známý svou nerudností a prudkou povahou. Opatření v podstatě zakazuje místní vládě zvyšovat daně, pokud to výslovně neschválí celostátní referendum, a v případě, že daňové výnosy díky hospodářskému růstu proti předchozím letům vzrostou, musí vláda přebytek zase rozdělit zpět mezi voliče, podobně jako u nás vrací přeplatky třeba energetické firmy. Zákon snažící se co nejvíce okleštit vládní moc se stal obdivovaným příkladem pro republikány i v dalších státech, nikde jinde než v Coloradu ho však voliči nepřijali.

TABOR by byl zřejmě populární v Coloradu dodnes, jak již bylo řečeno na začátku, tento stát byl a stále je územím silných individualit a lidí, kteří si chtějí poradit i bez vlády. Jenže v průběhu času se ukázalo, že teoreticky přitažlivé opatření má své limity – funguje jenom v době, kdy ekonomika roste. Když ale na Colorado dopadla počátkem 21. století ekonomická recese a výnosy z daní citelně poklesly, bylo náhle zle. Místní vláda, ovládaná republikány a s republikánskou většinou v místním Kongresu, musela nutně škrtat ve vládních projektech na zdravotnictví, školství, na výstavbu a údržbu silnic. I tak se rozpočet ocitl v rekordním schodku a úplně vážně hrozilo ochromení provozu středních škol.

Veřejná podpora ráznému zákonu byla najednou přinejmenším oslabená, Coloraďané čekali, že republikáni prostě něco udělají – třeba pozastaví platnost zákona do doby, než se situace zlepší. Vládní politici však nic takového neměli v úmyslu – podle jejich přesvědčení byl zákon systémově v pořádku, a žádné změny nebyly potřeba. Místo řešení ekonomické krize místního rozsahu se tak coloradští republikáni věnovali debatám o právech homosexuálů. O rok později je voliči k jejich zděšení poslali do opozice v obou komorách místního Kongresu.

Demokraté potom vyvolali referendum o pozastavené platnosti sporného zákona a s podporou republikánského guvernéra Billa Owense ho vyhráli. Proces odstraňování následků zákona TABOR stále pokračuje. Na ulicích Colorado Springs, republikánské bašty, kde autor zákona bydlí, jsou teď před volbami do květináčů zapíchány cedulky s nápisy: Zachraňte město před Douglasem Brucem.

Slovo boží

Jeff Crank je republikánským politikem právě z Colorado Springs. V okolí třistatisícového města je několik vojenských základen, sídlí tu nejvlivnější americká organizace evangelických křesťanů Focus on the Family (Zaměřeno na rodinu) a samozřejmě také již zmíněný Douglas Bruce. Jeff Crank sám má zkušenosti z Washingtonu, kde léta působil jako člen štábu kongresmana Joela Hefleyho a sám se dvakrát neúspěšně pokusil o kandidaturu do washingtonského Kongresu.

Jeff Crank uznává, že si coloradští republikáni škodí svou arogancí – třeba právě Bruce je vyhlášený neurvalec, který jenom těžko dokáže získat přízeň voličů, pokud s ním nejsou přímo ideologicky na jedné lodi. (Reportérovi Respektu Douglas Bruce v telefonickém rozhovoru sdělil, že „nemá v žádném případě čas pokoušet se zabavit jakési lidi z České republiky“.)

Jinak ale Jeff Crank typicky necítí potřebu na republikánském tradičním receptu deregulací a daňových škrtů něco měnit – republikáni mají podle něj problémy ne proto, že nedokážou svou ideologii pružně přizpůsobit situaci, ale naopak proto, že se málo drží svých principů. „Já věřím, že i když s vámi třeba voliči věcně nesouhlasí, ocení vaši upřímnost a pevné postoje. Za naším neúspěchem stojí zrada guvernéra, který nakonec podpořil referendum o omezení platnosti TABOR, a lidé k nám ztratili důvěru.“ Podobnou zradou je ostatně pro republikány i dnešní záchranný plán George Bushe – podle jejich tvrdého jádra prostě situaci měly vyřešit další daňové škrty a samotný trh, přesně jak říká teorie, ve kterou věří.

Víra je tady ostatně zásadní věc. Republikáni jsou prostoupení svým křesťanským posláním. Duchovní otec zákona TABOR Douglas Bruce přirovnává na svých webových stránkách sám sebe k biblickému Izajášovi, který na sebe vzal nevděčný úkol hájit pravdu mezi nevědoucími tmáři. Jeho úsilí bude doceněno teprve ve chvíli, až se svět hlupáků zhroutí do pekel.

Étos dlouhodobé mise prostupuje celou coloradskou pravicí, která ostatně stojí druhou nohou právě na ramenou evangelických křesťanů. Obrovský komplex jejich nejvlivnější organizace Focus on the Family se tyčí nad Colorado Springs jako pevnost. Organizaci zahaluje aura neproniknutelnosti, komunikuje jenom s prověřenými médii a kromě toho pouští zvědavce na prohlídku malého muzea, knihkupectví a několika chodeb administrativní budovy.

Focus on the Family vznikla v 70. letech v reakci na uvolněná šedesátá léta, její zakladatel, psycholog James Dobson, získal proslulost knihou Nebojte se kázně, která pomáhala zneklidněným konzervativním rodičům vyrovnat se s novými liberálními výchovnými metodami. Dnes má organizace tisíc tři sta zaměstnanců, vysílá své programy na dvou tisících amerických rozhlasových stanic. Není to v žádném případě spolek lokálního významu – na chodbách visí fotografie Jamese Dobsona s Ronaldem Reaganem, prezidentem Bushem starším i prezidentem Bushem mladším. Vliv Focus on the Family na pravicové voliče je v Americe považován za hotovou věc, lidé, kteří Dobsonovi naslouchají, tvořili v roce 2004 dobrou třetinu všech hlasů odevzdaných pro George Bushe.

Smyslem existence Focus on the Family však oficiálně není politika, ale ochrana tradičních hodnot, konkrétně boj proti potratům a homosexualitě. Ve vstupní hale střediska pro návštěvníky najdete kromě všudypřítomných fotografií Jamese Dobsona, jeho předků a třeba jeho vysokoškolských talárů také obrovské modely lidských plodů. Na chodbách visí obrazy propojující americkou státní symboliku s křesťanskými motivy. V knihkupectví je prominentní regál hned vedle vstupu věnován knihám s radami, jak se vyrovnat s homosexualitou v rodině, jak ji léčit a jak jí odnaučit nezdárné potomky. Dobsonova příručka pro dospívající chlapce pak stanoví třeba týdenní program s nadpisem Pozorujte několik dní své kamarády a vyplňte o svých pozorováních následující dotazník: Projevuje se chlapec mužně? Je chlapec je zjevně dezorientován ve své sexuální identitě? Neprojevuje se chlapec zženštile? Svěřil se chlapec, že má rád ženské šaty? Atd.

Příznivci Focus on the Family, se kterými reportér Respektu mluvil a kteří se v každém případě chystají volit McCaina, považují i v tuto chvíli za nejdůležitější téma voleb právě ochranu lidských plodů a boj proti uznání homosexuálních svazků. Republikánského kandidáta ostatně budou volit jen s jistým sebezapřením – McCain je pro ně příliš liberální, pořád je ale menší zlo než Obama.

Protitah

Neotřesitelnost pravice propojená s náboženským zápalem si paradoxně upletla v Coloradu bič sama na sebe. Jedním z důležitých zdrojů dnešní moci demokratů v tomto státě je mohutná finanční injekce, kterou do jejich dříve vetché politické struktury napumpovala čtveřice podnikatelů známá tady jako „gang čtyř“ nebo „čtyři milionáři“.

Coloradská ekonomika totiž prošla v posledních dvaceti letech proměnou. Jestliže ji dříve táhlo především zemědělství, těžební průmysl a na jihu výroba oceli, dnes je Colorado díky svým univerzitám střediskem počítačových a jiných moderních technologií. To vyvolalo zásadní změnu struktury obyvatel. Do podhorského Colorada se teď hrnou odborníci z Kalifornie a východního pobřeží, kteří zcela proměňují místní atmosféru a vytvářejí vrstvu pragmatických voličů, o něž mohou obě strany bojovat. Kromě toho se tu objevilo několik nových úspěšných podnikatelů především v oblasti počítačů a internetu.

Když se republikáni v roce 1992 pokusili v referendu podporovaném právě Jamesem Dobsonem shodit pod stůl již existující zákon o ochraně práv homosexuálů, probudili nepřítele. Jedním z úspěšných coloradských podnikatelů je Tim Gill, zakladatel softwarové společnosti Quark, který je sám gay a pro kterého Dobsonovou snahou o referendum přetekl pohár trpělivosti. Gill začal s účinností hodnou úspěšného byznysmena investovat peníze do těch kampaní, v nichž měl demokratický kandidát ochotný hájit práva homosexuálů reálnou šanci na vítězství.

Taktika se ukázala úspěšnou a časem pomohla zvrátit nejen postavení demokratů v Coloradu. Milionář Gill dnes podporuje politiky po celých Spojených státech a podle odhadů amerických novinářů investoval jen v roce 2006, kdy demokraté v americkém Kongresu přerušili letitou převahu republikánů, do konkrétních kampaní minimálně 15 milionů dolarů a pomohl k vítězství na federální i místní úrovni desítkám zastupitelů. Letošní nominační kongres demokratů v Denveru také obdržel svůj příspěvek od Tima Gilla, který na něm navíc vedl taktická školení pro další demokratické aktivisty.

Muž z jihu

V Coloradu do jisté míry zuří kulturní válka, která je hlubší než současné ekonomické problémy. O účinnosti taktiky Gilla a jeho podnikatelských kolegů (tři ze čtyř bohatých podnikatelů podporujících demokraty jsou homosexuálové) se přesvědčil třeba demokratický coloradský senátor Abel Tapia.

Abel Tapia je z Puebla, dělnického města na jihu Colorada, kde polovinu obyvatelstva tvoří Hispánci. Pueblo volí demokraty, ale je zároveň dosti konzervativní – sám senátor je podobně jako guvernér Ritter katolík, jehož rodina přišla do Colorada již v 17. století ze Španělska. Hispánského politika však osud vystavil zkoušce – mladší z jeho dvou synů mu ve dvaadvaceti oznámil, že je gay. „Děsil jsem se toho, říkal jsem mu: Teď tě lidé nemají rádi, protože jsi Hispánec. Až se dozvědí, že jsi hispánský homosexuál, začnou tě skutečně nenávidět.“

Senátor Tapia je jedním z demokratických politiků, kteří pomáhali ukončit dominanci republikánů. „Musel jsem na půdě Kongresu poslouchat projev politika, který tvrdil, že homosexuální orientace je opovrženíhodná. Šel jsem za ním a řekl mu, že na mém synovi nic opovrženíhodného není. A ať už to přede mnou nikdy neopakuje.“

Abel Tapia se nijak se netají tím, že v jeho politickém rozpočtu kolují příspěvky „gangu čtyř“. „Dříve jsme jako demokraté neměli mnoho peněz, republikáni byli partají byznysu. Teď se situace minimálně vyrovnala,“ usmívá se senátor pod svou fotografií s Barackem Obamou ve své kanceláři v dělnickém Pueblu.

Dva světy

Jared Polis je demokratickým politikem, který se téměř jistě stane letos v listopadu americkým kongresmanem – kandiduje totiž v Boulderu, demokratické baště na severozápad od Denveru, která pro svou levicovou orientaci dostala od konzervativnější části Coloraďanů přezdívku Lidová republika Boulder. Když přejíždíte mezi Colorado Springs a Boulderem, je to jako pohybovat se mezi dvěma planetami. V Colorado Springs panuje klidná atmosféra, po bulvárech se tiše projíždějí terénní auta a po ulicích jednou za čas projde osamělá bílá tvář. V Boulderu musíte uskakovat před cyklisty, na pěší zóně v centru vyhrávají mladí lidé v pestrobarevném oblečení a zamilované páry se tu dokonce na veřejnosti drží za ruce. Nad univerzitním městem, bývalým střediskem hippies a dnešním módním sídlem úspěšných lidí z celého Colorada, se tyčí skály, z nichž jedna má podezřelý tvar: místní opatrně říkají, že jde o ďáblův palec. V Colorado Springs jsou však lidé přesvědčení, ze se jedná o ďáblův penis, nejpříznačnější symbol zhýralosti a úpadku místní komunity.

Jared Polis je jedním z již zmíněných milionářů coloradského „gangu čtyř“. Až letos vstoupí do americké Sněmovny reprezentantů, stane se prvním gayem, který se ke své orientaci přiznal ještě před svým zvolením.

Colorado Springs a Boulder jsou jako dvě planety.Jared Polis z Boulderu reprezentuje pravý opak již zmíněného Jeffa Cranka z Colorado Springs. Ten vyrůstal na venkově a nedílnou součástí jeho kultury je, jak hned na začátku rozhovoru sám zdůrazňuje, lov a náboženství. Zná své předky až k předkovi, který byl kdysi v Anglii uvržen pro své náboženské přesvědčení do vězení a hned po propuštění emigroval za svobodou vyznání do Ameriky. Jeff Crank, který Jareda Polise osobně zná a mluví o něm s uznáním, hájí Colorado před překotnými změnami, které do něj vnášejí přistěhovalci a také rychlé proměny ekonomiky a životního stylu. Jared Polis je naopak nositelem těchto změn.

Demokratický politik je pokračovatelem svobodné, rozjívené a ve své podstatě revoluční kultury 60. let. Jeho rodiče patří ke generaci hippies, oba byli umělecky založení a v Boulderu si zřídili firmu na výrobu ozdobných blahopřání s verši, jež skládala Polisova matka. Syn, který byl již v šestnácti letech přijat na Princetonskou univerzitu, pak jejich práci zdigitalizoval. Teprve čtyřiatřicetiletý podnikatel, jehož majetek je odhadován na čtvrt miliardy dolarů, zbohatl na internetovém prodeji blahopřání a internetovém prodeji květin.

Polisův přístup k politice nestojí na obecných tvrzeních o ekonomice a roli vlády nebo na náboženské víře. Kromě podnikání se zatím věnoval dobročinné činnosti v coloradském školství. Když zjistil, že velkým problémem adolescentních přistěhovalců z Latinské Ameriky je neschopnost stíhat výuku kvůli jazykové bariéře, založil jim dvě speciální školy, které mají navíc program upravený tak, aby studenti stihli chodit také do práce. Jeho nadace dá každým rokem do pořádku několik tisíc použitých počítačů a rozdá je školám a neziskovým organizacím.

Když po rozhovoru srovnáte pohledy obou politiků, zjistíte zásadní rozdíly. Nestojí to přitom tak, že jeden z nich by třeba soustavně odmítal vládní zásahy, zatímco druhý by je radostně vítal. Spíše se jedná o spor, kam vláda může strkat nos a kam ne. Pro republikánského politika je tak tabu ekonomika, zatímco pro demokratického soukromý život. Jeff Crank tvrdí, že vláda má provádět morální rozhodnutí a bránit třeba potratům v zájmu ochrany nenarozeného dítěte. Stejná vláda ovšem nesmí rodičům přikazovat, že musí totéž dítě povinně pojistit u nějaké zdravotní pojišťovny, „protože kam by to vedlo, to bychom mohli také za chvíli nařizovat, že ho musí dát do státní školy“. Jared Polis to vidí přesně obráceně – chce Američanům zavést povinné zdravotní pojišťění (jde v tomto bodě dál než Barack Obama), vměšování vlády do osobního života občanů však považuje za skandál. „Rolí vlády není rozhodovat o tom, kdo si koho může vzít a podobně,“ říká Polis.

Zatímco role vlády, a tedy politiků je u republikána Cranka motivována hodnotami ukotvenými v křesťanské morálce, a umožňuje tak snadno spojovat program evangelíků se státní mocí, Jared Polis jmenuje jako základní hodnoty, které pohánějí jeho program, především rovnost příležitostí a soucit, tedy obecné pojmy, pod které by se na rozdíl od jednoznačného názoru na podobu partnerských vztahů asi podepsal víceméně každý. Právě z rovnosti vyplývá ochota zajistit vládními zásahy rovný přístup ke vzdělání nebo zastavit stoupající nerovnost příjmů ve společnosti.

Významný je rozdíl v pojetí role Ameriky ve světě. Demokrat Polis nejraději mluví o řešení problémů, které Ameriku přesahují, jako je globální změna klimatu, konec éry fosilních paliv nebo současná krize na finančních trzích, jejíž řešení dávno není v možnostech jednotlivých národních vlád. Odpovědí je potom snaha o spolupráci. Jeff Crank naopak tvrdí, že Amerika, bude-li chtít, má své vlastní ropy dost, její spalování obhajuje s tím, že na Spojené státy vzhledem k jejich rozloze a životnímu stylu není možné klást stejná měřítka jako třeba na Japonsko, a o vlivu lidí na globální oteplování chce ještě vést diskusi. „A mezi námi,“ odpovídá na otázku, jestli mu nevadí pokažená reputace, kterou způsobila vláda George Bushe, „nám Američanům je vlastně dost jedno, co si o nás ostatní myslí.“ Jenže v tom se Jeff Crank mýlí – mezi voliči demokratů, ale třeba i některými příznivci republikánů zaznělo právě rozhořčení nad ztrátou americké reputace prakticky pokaždé.

Poslední čaj o páté

Ve čtvrtek, tři dny po návštěvě Baracka Obamy ve westminsterské tělocvičně, se v druhém patře denverského hotelu Sheraton scházejí stovky svátečně oblečených žen na diskusní setkání s republikánským kandidátem Johnem McCainem. Jsou-li Obamovy mítinky politickou obdobou rockových koncertů, je McCainovo vystoupení – doplněné na rozdíl od Obamy ještě otevřenou diskusí s nepřipravenými dotazy přímo z publika – spíše posezením s folkovým zpěvákem.

V krátké frontě na měkkých kobercích luxusního hotelu v centru města i později v samotném kongresovém sále bije do očí jednolitost návštěvníků – nejen že je setkání vyhrazeno pouze pro ženy, které McCainova kampaň považuje za klíčový segment voličů v Coloradu (a drtivě mezi nimi prohrává), ale v protikladu k rasově zcela promíchanému mítinku soupeře tu nelze spatřit jiné než bílé tváře. I sem se ale přišlo společně podívat několik generací republikánských voliček, děti tu třímají v rukou plakáty s nápisy: „Pořádně se naštvi, McCaine, stojíme za tebou.“

Voličky Johna McCaina nemluví s nadšením o nové budoucnosti, hrozí se jí. „Všechny ty řeči o dnešní ekonomické krizi jsou přehnané, lidé panikaří,“ míní Joann Fryová a vypráví příběh své rodiny, která si nikdy na nic nestěžovala a vypracovala se z ničeho až ke spokojenému životu. Dnes je všechno jaksi zkažené, horší. „Bylo by to krásné, kdyby neexistovala chudoba, ale chudí budou přece vždycky. U vás se to určitě říká také – kdo je ve dvaceti republikán, nemá srdce, kdo je ve čtyřiceti demokrat, nemá rozum.“

Paní Fryová má se současnou podobou republikánů také své problémy – třeba Focus on the Family považuje za katastrofu ničící stranickou pověst. Nespokojenost se stavem vlastních řad je tu vůbec dosti častá – někteří účastníci si otevřeně stěžují na Bushovu vládu, která zemi uvalila do ekonomické katastrofy, jiní zase na Johna McCaina, který pro ně není dost radikální a konzervativní.

Mezi čekajícími ženami je také snadné narazit na projevy strachu hraničícího s paranoiou. Carrie Roeckerová a Tina Harrová se o své obavy rády podělí. „Všimla sis, že se Obama při hymně nikdy nedrží za srdce?“ říká jedna z dam a varovně zdvihá obočí. „Ano, četla jsem, že řekl, že když se změní politické větry a bude to nutné, postaví se na stranu muslimů!“ interpretuje její kamarádka Obamovy výroky o nutnosti dialogu s nepřáteli. „Klidně roztrhá Bibli,“ shodnou se vzápětí obě ženy.

U republikánů probíhá všechno víceméně na čas a s komorní precizností. I tady se přísahá na vlajku a zpívá americká hymna, modlitba je ovšem samozřejmější a jaksi přímočařejší – přítomné voličky se modlí, aby Bůh pomohl McCainově viceprezidentské kandidátce Sarah Palinové vyhrát večerní televizní debatu s jejím demokratickým protějškem Joem Bidenem. Co zde viditelně chybí, jsou projevy lokálních politických celebrit, zdá se, že místní republikáni v těchto dnech ve svých řadách mnoho hvězd nemají.

Nástup Johna McCaina je ovšem bouřlivý. Veterán z Vietnamu se rychle prosmýkne davem žen mávajících vlaječkami a spustí ráznou řeč. I jeho proslov je téměř výhradně o ekonomice, i on mluví o svém pochopení pro problémy střední třídy, na rozdíl od svého protivníka však nabízí jenom reformu systému, který je ve své podstatě v pořádku, pouze ho kazí chamtivost a nezodpovědnost některých lidí ve Washingtonu a na Wall Street. Republikánský kandidát se mezi publikem pohybuje s jistotou, pochoduje s mikrofonem v ruce sem i tam, přistupuje až těsně ke svým voličkám, během odpovědí na otázky jim ze vzdálenosti jednoho dvou kroků hledí přímo do očí.

Mezi mítinkem Baracka Obamy a Johna McCaina je jeden podstatný rozdíl. Obama dav burcuje, stupňuje jeho zápal, několikrát během projevu přivede publikum až k výbuchům nadšení. V diskusi s McCainem se často publikum snaží vyburcovat svého kandidáta. Jedna z žen se rázně postaví a pronese na celý sál: „Tak kdy už si konečně sundáte rukavice a pustíte se do něj?“ Následuje burácivá odezva v publiku a McCain odráží výzvu nic neříkajícím vtipem: „Tak co třeba v úterý večer?“

Jenom o chvíli později se vztyčí další žena, uchvátí mikrofon a zeptá se: „A co uděláme s médii? Jsem podnikatelka a média úplně ničí automobilový průmysl!“ Válečný veterán přetrpí další frenetický potlesk a začne publiku trpělivě vysvětlovat, že se sice sám do médií naváží rád, že ale tentokrát opravdu nejde ze všeho vinit novináře. Vina za nynější potíže je na Wall Street a on se jako časem prověřený rebel zájmům lobbistů a chamtivců postaví. Ženy nejdříve nespokojeně poposedávají a trochu mručí, při slově Wall Street však nakonec přece jen propukají v souhlasný pokřik.

Za tři čtvrtě hodiny je po všem. John McCain ještě jednou obchází sál a třese si s voličkami rukama. Ženy v tu chvíli zapomínají na decentní vystupování a vyskakují na čalouněné rudé židle. Drobný veterán pak všem zamává a definitivně mizí v zákulisí. Do voleb zbývají ještě celé týdny, stát se může ledacos, ale Barack Obama v tuto chvíli vede v Coloradu o devět procent. Odpolední setkání se ženami v denverském hotelu Sheraton působí ze všeho nejvíc jako loučení.