Odmítl před nimi kličkovat
Na jaře roku 1968 si dali brněnští profesoři Vanýsek a Brod kávu na Kubánském náměstí. Brod se tázal Vanýska, zda chce podepsat manifest za svobodu a demokracii, Vanýsek si text přečetl, a pak napsal autorům, které pasáže by potřebovaly změnit.
Na jaře roku 1968 si dali brněnští profesoři Vanýsek a Brod kávu na Kubánském náměstí. Brod se tázal Vanýska, zda chce podepsat manifest za svobodu a demokracii, Vanýsek si text přečetl, a pak napsal autorům, které pasáže by potřebovaly změnit. O týden později přesto našel své jméno v novinách pod dokumentem, který se teď jmenoval Dva tisíce slov.
Šestapadesátiletý Jan Vanýsek byl tehdy přednostou oční kliniky, předsedou mnoha vědeckých rad a právě měl být zvolen rektorem brněnské univerzity. Byl na vrcholu života i kariéry. Po okupaci na něj udeřili normalizátoři, aby svůj podpis v Literárních novinách odvolal. Prohlásil, že nemůže odvolat, co nepodepsal. Pokračování jako by vypadlo z Kafkova románu: byl vyhozen odevšud a nesměl zastávat ani místo sekundáře. Nemohl vědecky publikovat, ve vědeckém světě nesmělo padnout jeho jméno. Z práce byla vyhozena i jeho žena a synové.
Profesor Vanýsek pak dostal artrózu a v nemocnici mu do kyčle nechtěně napíchli stafylokoky. Postupně přestal chodit a trápily ho trvalé bolesti. Dalších pětadvacet let proseděl doma v křesle a vzpomínal na lepší časy. Kupodivu bez hořkosti.
Hranice, za kterou nelze jít
Mladší profesorův syn, režisér Jiří Vanýsek, vzpomínky svého otce po léta nahrával a přepisoval. Teď je vydalo moravské nakladatelství Albert. V knihkupectvích knihu Prožil jsem zvláštní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu