Rafani plní skepse

Každý máme své malé špinavé tajemství. A myslíme si, že na něj nikdy nikdo nepřijde. Rafani ho – na své výstavě ve Špálově galerii – ukryli do podzemí, za labyrint chodeb a zamčené dveře. Vtip je v tom, že do univerzálního zámku pasuje kterýkoli klíč. Všichni kostlivci ze skříní jednoho dne vypadnou a obnaží tak naši léta zamlčovanou vinu. Zámek nezámek.

V tomhle byli Rafani od roku 2000, kdy se dali na půdě AVU dohromady, vždycky důslední. Na světlo už vytáhli křivdy spáchané na Němcích při poválečném vyhnání, problém s legalitou komunistické strany, českým provinčním nacionalismem nebo s Knížákovou nekonečnou vládou v Národní galerii. Při pohledu do jejich nové expozice se však nelze zbavit dojmu, že to Rafany už začíná docela unavovat. Ani jedno z odhalených příkoří nedokázala tahle společnost napravit.

Pod černým praporem

Na zdi galerie visí provázek s tužkou. Každý s ní může na stěně zanechat nějaký vzkaz, ale jen v prostoru vymezeném motouzem. Odhlédneme-li od toho, že většina návštěvníků nabídku využila k přátelským vzkazům skupině, je to výstižná metafora k situaci na současné scéně českých výtvarných aktivistů: i dopad jejich sdělení má jasně vymezené a úzké hranice, které v podstatě nejde překročit.

Jejich kolegové ze Ztohoven se tahají po soudech, aniž by veřejnost dokázali přesvědčit, jak to přesně mysleli s oním…