Moralisté z periferie

Jejich filmy působí jako rána na solar. Přijmout svět, který zobrazují bratři Jean-Pierre a Luc Dardennové, znamená podívat se na realitu kolem sebe bez růžových brýlí. Ukazují krutou a netolerantní džungli městské periferie. Ať už nazveme jejich poetiku sociálním realismem nebo navázáním na nejlepší tradice cinema verité, málokteří tvůrci v současnosti v Evropě mapují tak působivě odvrácenou tvář západního blahobytu. Česká televize startuje tento týden jejich miniprofil méně známým filmem Slib (1996).

Jeho hlavním hrdinou je patnáctiletý Igor (Jeromie Renier), blonďák s nevinnou tváří, který se ale už ve svém útlém věku naučil všechny triky tvrdého života na ulici. Žije s bezskrupulózním otcem Rogerem (Olivier Gourmet). Pomáhá mu s organizováním ubytování a černé práce pro imigranty z Afriky a východní Evropy. Mezi otcem a synem panuje svého druhu důvěrné pouto, které naruší až tragická událost. Při útěku před kontrolory spadne Amidou (Rasmane Ouedraogo), jeden z ilegálů z Burkina Fasa, z lešení a vážně se zraní. Rychlý převoz do nemocnice by mu možná mohl zachránit život, ten ale Roger ze strachu před úřady odmítne a nechá ho zemřít. Amidou ještě před svou smrtí Igora požádá, aby se postaral o jeho manželku a dítě. Dospívající mladík se ocitá v dvojím ohni: mezi loajalitou k dominantní otcovské figuře a slibem zemřelému dělníkovi.

Slib je velmi nekonvenční variací na filmy o dospívání. Igor projde v průběhu filmu vývojem, v rámci něhož se v něm probouzí svědomí a pocit zodpovědnosti za svůj život a za životy svých bližních. Ale stejně jako třeba nedozrálý floutek Bruno v Dítěti (2005) nebo albánská imigrantka Lorna v Lornině mlčení (2008) je okolnostmi postaven před složitá dilemata, která mají pouze špatná a ještě horší řešení. Dardennové ovšem nejsou nihilisté. A tak snímek, který přesně pojmenovává pokrytectví vztahu Západu k imigrantům, působí zároveň jako nesentimentální výzva k lidskosti v cynickém, prohnilém světě. Režiséři – Luc je graduovaný filozof a Jean-Pierre bývalý herec – se údajně při psaní příběhu inspirovali pasáží z Bratrů Karamazových. A Slib je – stejně jako jiné filmy bratrské dvojice – v první řadě moralitou, ze které by Dostojevský mohl mít radost.

K drásavosti vyprávění přispívá nekompromisní styl, který vtahuje diváka do dění: Ruční kamera nervně snímá protagonisty z intimní blízkosti, absentující hudbu nahrazují pouze přirozené ruchy. Zneklidňující napětí vytváří i porušování běžných střihových konvencí.

Bývalí tvůrci stylizovaných dokumentů se zkrátka ve svých hraných filmech pokoušejí co nejvíc přiblížit syrové realitě. Miláčci festivalových porot – dvě hlavní ceny z Cannes za Rosettu (1998) a za Dítě mluví za vše – se trefili do ducha doby, která si žádá dokumentaristickou autentičnost. A právě Slib se pro belgické sourozence stal odrazovým můstkem do první ligy světového filmu, v níž se už přes deset let drží bez kvalitativních výkyvů.

SLIB

ČT 2, 5. 10., 22.25