Na víně u Míši

Bylo již hodně po půlnoci, když jsme s několika zahraničními novináři ve Tbilisi seděli nad sklenkou čači. Rozebírali jsme již postopadesáté současnou situaci na Kavkaze a možné scénáře vývoje situace, když jednomu z nich zazvonil mobil. Byla to prezidentská kancelář a prezident ho očekával ve své pracovně. Všechno se seběhlo hrozně rychle – zmatek s auty a lehká hladinka alkoholu v krvi všech přítomných způsobila, že jsem se nějakou náhodou ocitla v autě jedoucím na audienci k prezidentovi.

Tak to je dobrý vtip, říkala jsem si. Přece nemůžu jen tak nakráčet na schůzku se Saakašvilim. Byla jsem přesvědčená, že první bodyguard mi zavelí čelem vzad – ale nestalo se. Ochranka kolem nově vybudovaných administrativních budov s do noci zářící pompézní skleněnou kupolí se tvářila v podstatě zaskočeně, ale když si pro mě a dva kolegy-novináře přišla Saakašviliho asistentka, nechtěli vidět ani pas.

Naštvaný Klaus

Saakašvili nás přivítal s milým úsměvem a vychlazenou lahví gruzínského bílého. Překvapilo mě, jak žoviálně může působit hlava státu, pod kterou se houpe křeslo tak jako pod ním. Na konferenčním stolku leželo aktuální číslo slovenského týdeníku Týždeň věnované sovětské okupaci Československa v roce 1968. Hned se chytil toho, že jsem z Čech. Saakašvili, který je znám svým důkladným studiem zahraničního tisku, vyjádřil překvapení nad postojem…