Hamburgerizace práva

Jan Komárek

(1978) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo Evropské unie. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem.

Mezi právníky je notoricky známa poznámka soudce Jacksona, podle něhož nejsou soudci Nejvyššího soudu Spojených států nejvyšší, poněvadž by byli neomylní. Jsou neomylní, protože jsou nejvyšší. Plně to odpovídá logice práva, kde o „pravdě“ rozhoduje instanční postup a formální autorita nadřízeného soudu. Poněvadž už nad Nejvyšším soudem není nikdo, kdo by zvrátil jeho rozsudek, jsou jeho soudci „neomylní“.

Jsou tedy u nás neomylnými soudci Ústavního soudu? Nebo snad soudci evropských soudů ve Štrasburku a Lucemburku, kteří mohou rozhodnutí českého Ústavního soudu za určitých podmínek podrobit přezkumu?

S otázkou, jak kontrolovat „neomylné“ soudce, se západní demokratické systémy potýkají od doby, kdy soudy začaly rozhodovat otázky dříve vyhrazené politikům. Je to cena za to, že se v Evropě začaly po druhé světové válce, popřípadě po pádu komunismu, uplatňovat soudně vynutitelné katalogy základních práv. Demokraticky zvolená většina nesmí do těchto práv nepřiměřeně zasahovat. V případě konfliktu rozhodne soud.

Američané se s „neomylným“ Nejvyšším soudem potýkají ve svém ústavním systému podstatně déle. Díky tomu mají vyvinuté kontrolní mechanismy. Jedním z nich je silná, a přitom kvalifikovaná kritika soudů ze strany právních akademiků a novinářů. Řada předních profesorů má své blogy, kde se věnují právě probíhajícím případům. Studenti se na právnických školách nebiflují poučky z rozsudků nazpaměť. Snaží se je naopak kriticky hodnotit a hledat cesty, jak mohl soud rozhodnout lépe. Řada předních listů má ve Washingtonu své zpravodaje, kteří se specializují pouze na Nejvyšší soud. Kritika tak do určité míry funguje namísto odvolací instance.

Pohodlí evropských soudů

V Evropě tyto mechanismy fungují v podstatně omezenější míře a soudy zde po většinou pracují stranou pozornosti. Akademici často pouze vysvětlují, jak soud rozhodl. Kritika soudního rozhodnutí zdaleka nedosahuje americké intenzity.

Štrasburský a lucemburský soud jsou od států daleko a do médií proniknou jen zřídka. Kdo například ví, že podle nedávného rozsudku štrasburského soudu musí stát za určitých podmínek umožnit adopci dětí i homosexuálním párům? Pokud už o rozsudcích novináři informují, tak většinou zkratkovitě.

Česká republika – spolu s jinými menšími státy – se navíc potýká ještě s jedním problémem: omezeným počtem odborníků, kteří by byli schopni vrcholné soudy kritizovat a přitom nebyli zapojeni do jejich činnosti.

Francouzsko-americký teoretik Mitchel Lasser si všímá zajímavého jevu: postupné dominance amerického způsobu právního myšlení v Evropě a přijímání role práva ve společnosti. S tradičně francouzskou nedůvěrou takový proces nazývá mcdonaldizace. Ta samozřejmě není lékem na všechny výše popsané problémy. Možná však americké hamburgery pomohou evropským vrcholným soudům připomenout jejich omylnost a posílí jejich kontrolu.