Olympijské vlny

Tento olympijský den bude naprosto odlišný od jiných. A ne snad jen tím, že bude velice dlouhý, je přece 8. 8. 2008.

Ručička se překulila přes hodinu dvanáctou a já se v posteli válím jak kus hadru. S dokola se vracející myšlenkou, že za necelých šest hodin budu muset vstávat a jít na ranní trénink. Začátek jak jinak než v osm.

Za pět minut šest mi zazvoní budík a já se neochotně, leč na divokou vodu natěšen, zvedám z postele. S překvapivým pohledem do postelí svých kolegů zjišťuji, že jsem opět zůstal v tom spěchu sám. Házím potřebné věci na trénink a na přežití v pekingské výhni do báglu, provádím hygienu a již za sebou zavírám dveře.

Dole na chodbě si uvědomuji, že jsem tu nezůstal sám, je tu totiž má koloběžka. Hupsnu na ni a frčím. Jedu s větrem o závod, abych stihl shutlle bus v 6.20. Nestíhám ani snídani.

Dobíhám na zastávku, kde místo připraveného autobusu sedí asi dvacet závodníků a trenérů na zemi. Autobus, který jezdí po dvaceti minutách, nejede. Zrovna teď, kdy jsem si mohl vychutnávat čerstvý borůvkový koláč a kávu.

Sedám do trávy a čekám na povel místních dobrovolníků, kdy nám ukážou, který autobus nás odveze na kanál. Po čtvrt hodině jedeme. Sedám si záměrně dozadu, kde se nejlépe spí. O hodinu později se probouzím před branami olympijského areálu, vše je zde upravené a vyvoněné. Přicházím k loděnici, pozdravím stráže a dobrovolníky, připravím…