Lásky slepé krásky

O celovečerním debutu mladého dokumentaristy Juraje Lehotského (1975) Slepé lásky se na Slovensku hovoří jako o malém zázraku. Když byl zařazen do sekce Director’s Fortnight – jakési líhně na talenty – na letošním festivalu v Cannes, vypadalo to, že jde opravdu o nějaký zásah shůry. Vždyť naposledy se slovenský tvůrce objevil v programu nejprestižnější filmové akce před sedmatřiceti lety: v roce 1971 to byl Juraj Jakubisko se snímkem Vtáčkovia, siroty a blázni.

Ale když Lehotského film získal cenu CICAE udělovanou Mezinárodní konfederací artových kin a práva na něj se okamžitě prodala do mnoha zemí, bylo načase hledat příčinu úspěchu povídkového dokumentu o slepých a poloslepých hrdinech, hledajících, ztrácejících a nalézajících lásku, jinde než v božích záměrech.

Ten film je totiž opravdu dobrý.

Slovenský, ale světový

Premisa filmu říká, že slepci mají stejné sny, stejné problémy a stejné touhy jako zrakem obdařená většina. Takhle na papíře to vypadá banálně a zavání to sentimentem a citovým vydíráním. Jenže Lehotský se těmto nástrahám úspěšně ubránil za pomoci všudypřítomného jemného humoru. Slepé lásky se navíc vyznačují na debutanta velmi vyzrálým, sebevědomým a originálním stylem, díky němuž je vyprávění o často nelehkých osudech handicapovaných postav jedním z nejpozitivnějších a divácky nejvstřícnějších filmů sezony. Není to totiž klasický dokument. Točilo se podle pečlivě vycizelovaného scénáře Marka Leščáka, založeného na autentických zážitcích hrdinů-herců, kteří před kamerou často pouze přehrávají příběhy svých životů.

Zápletky jednotlivých povídek se dají jednoduše shrnout do jedné, dvou vět. Sympatický čtyřicátník Peter učí hrát na klavír a se sborem zrakově postižených dětí nacvičuje koncertní vystoupení. Miluje svou ženu, která je stejně nevidomá jako on. Ale občas utíká do světa fantazie a sní si o dobrodružstvích v podmořském světě. Kouzelná několikaminutová sekvence Peterova snového boje s chobotnicí kombinující digitální animaci s kolážemi z fotografií a rytin evokuje verneovské adaptace Karla Zemana.

Miro miluje poloslepou dívku, ale jejím rodičům vadí, že její nápadník je Rom. Elena je těhotná se svým nevidomým manželem, připravuje se na rodičovství a má obavy, aby dcerka nezdědila jejich postižení. Čtrnáctiletá pohledná Zuzana tráví celé dny na on-line chatu, chystá se na první rande s vidícím chlapcem, kterému ovšem tají své zrakové postižení.

Archetypální povaha jednotlivých příběhů, které se v obměnách odehrávají každou minutu na celém, i tom vidícím světě, napomáhají identifikaci diváků s hrdiny. Slepé lásky na jednu stranu záměrně rozostřují hranici mezi dokumentem a fikcí a manipulují tak s realitou, na druhou stranu působí chvílemi až drásavě autenticky. Pocit nepatřičné intimity násobí skutečnost, že se aktéři nechali přesvědčit k záměru přehrávat inscenované situace, takže museli mít ke štábu opravdu silnou důvěru v to, že se ve filmu třeba nějak nezesměšní.

Režisér se svým týmem přesně věděl, co chce natočit, k jakým emocím chce diváka dotlačit a jakým způsobem. Výtvarně působivé záběry statické kamery, drobné situační gagy, charakterizující trable hrdinů s laskavou, sebeshazující ironií (jak slepci poznají, že jim na vánočním stromečku svítí svíčky?), bezděčná mimická strnulost hrdinů hrajících sama sebe – Lehotského poetika hodně připomíná Kaurismäkiho melancholické komedie o outsiderech a obsahuje i podobně univerzální, na celém světě srozumitelný humanistický náboj. Léta se to zdálo jako oxymóron, ale je to tak – vznikl slovenský film světového formátu.

SLEPÉ LÁSKY

Režie Juraj Lehotský, česká premiéra 4. 9.