Co se sluší a co se nepatří

Luboš Dobrovský

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

„Všichni přece víme, co se sluší, a také víme, co se nepatří,“ napsal svého času Ludvík Vaculík v jednom fejetonu. Měl pravdu? To je otázka, kterou si kladu vždy, když mě zvědavost přinutí sledovat výroky a jazykové chování českých politiků. Naposledy třeba nedělní debatu, kterou 20. července vedl televizní moderátor Václav Moravec s Přemyslem Sobotkou,Karlem Schwarzenbergem a Lubomírem Zaorálkem.

U dvou z těchto hostů měl Vaculík pravdu a jejich řeč byla klidná, rozvážná, byť občas poněkud vyhýbavá. Žádná agrese, žádné koulení očima, divoká gesta, zvýšený hlas. Neskákali jeden druhému do řeči, žádné hrubosti, žádné arogantně formulované výzvy. Zřejmě je doma naučili, co se ve slušné společnosti sluší a patří, a oni to nezapomněli. Nepochybuji, že i rodiče Lubomíra Zaorálka synkovi pověděli, jak se chovat na veřejnosti, jak mít k lidem úctu, a že se nesluší v debatě urážet ty, s nimiž nemohu souhlasit. Jenže on to zapomněl. Rodičovských rad nedbal. Skákal do řeči, zvyšoval hlas a urážel. Snad v naději, že silnější (tedy hlas) zvítězí nad zdrženlivostí a dobrým vychováním.

O nestydatosti komunistů nemluvě

Poslanec Zaorálek není sám, kdo nedbá doporučení jednat, jak se sluší, a vystříhat se nepatřičností. Ani poslanec Rath se nevyznačuje úctou k předpokládaným rodičovským radám a premiér Topolánek si zase nedává pozor na pusu tak moc, že mu z ní unikají výrazy společensky více než nevhodné. Že do téhle skupiny hrubiánů, kterou svého času založil sprostými nadávkami novinářům Miloš Zeman, patří Jiří Paroubek, je známo. Jinou, bohužel stejně nešťastně návodnou kategorii arogance a nepatřičnosti, ovšem skrytou, pokryteckou, bez zvýšeného hlasu a bez sprostých slov, nabízejí pražský radní Richter nebo Jiří Čunek, nemluvě již o nestydatosti sněmovních komunistů.

Nepatřičného jednání a odpudivého jazykového chování našli bychom mezi politiky zajisté víc. Ale nejde o statistiku, jde o příklady. Jmenovaní jsou bohužel příkladní. V tom nejšpatnějším slova smyslu. Vytvářejí, vzhledem ke svému veřejnému postavení, etickou normu. Je-li v debatě hrubost, agresivita, pohrdání partnerem, urážka či hrubé slovo dovoleno jim a nevede-li to k jejich veřejnému odsouzení, proč bychom na slušnost nemohli rezignovat i my? To napadne jistě mnohé z těch, kdo je slyší a vidí.

Neslušnost, neúcta k těm, kdo si myslí něco jiného než oni, pohrdání jiným názorem stávají se z viny výše zmíněných podmínkou úspěchu. Vždyť oni, neslušní a nevychovaní politici, jsou přece úspěšní. A jsou-li úspěšní oni, jsme tudíž my, dosud slušní, odsouzeni k neúspěchu.

Je nejvyšší čas znectít tuto podmínku úspěchu. Hrubost ve veřejném projevu by měla být stejně společensky neúnosná jako dejme tomu smrkání do ubrusu. Měli bychom jim svůj odpor dát znát. Třeba při volbách.