Rozpory, patos, vášeň

Když zemřel Vasko Popa (1922–1991), mexický básník Octavio Paz řekl: „Básníci mají dar mluvit za druhé, ale Vasko Popa měl tu vzácnou vlastnost, že dokázal druhým i naslouchat.“ Druhými nemínil jen lidi, ale i zvířata, vítr, hvězdy, tok krve, staré příběhy vepsané do půdy. Vasko Popa bývá označován za symbolistu, surrealistu a modernistu, jeho poezie je však především mytologická. Jde o hledání prapříběhu, prasíly. Mýtus je zde v těsném sousedství hry a hra zase souvisí s magií.

Dnes nejvíce překládaného a nejuznávanějšího srbského moderního básníka dosud čeští čtenáři znali jen ze dvou sbírek, které mu u nás vyšly již v polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let. Nyní vydaný svazek Vlčí stín je průřezem jeho tvorbou od roku 1943 až po rok 1984 a jsou v něm zastoupeny všechny okruhy Popovy poezie: surrealistické příběhy předmětů (oblázky, kosti, krabičky), intimní básně (o lásce, předcích) i ty věnované národu a jeho historii.

Nebezpečné kouzlo

Vasko Popa byl Srb rumunského původu. Narodil se v Grebenci, kde jeho praotci „Jedou na vyšňořených beranech / po tomto suchém mořském dnu / zvaném Banát / Rozumějí si lépe s vlky / Než s lidmi / A klanějí se jedině slunci / Každého rána a večera“. Tento pohanský venkov, kde mu babička ve svém „lněném rumunském jazyku“ po celý život říkala vlčku…