Proti systému

Češi mají za sebou největší stávku od listopadu 1989 a pocity z ní mohou být značně neurovnané. Jak to, že se „slabým“ odborům povedlo vyburcovat celý milion lidí? Na druhou stranu – stávka pražských tramvajáků proti zdravotní reformě? To zní jako ze Šimka a Grossmanna a pohled z terénu to potvrzuje. Třeba když deník Právo (i ten se někdy vyplatí číst) popsal, jak řidič linky číslo 4 znenadání zastavil, zablokoval dopravu a začal spěchajícím cestujícím vysvětlovat, že dál nepojede kvůli nesouhlasu s privatizací nemocnic či daňovou reformou. I tahle situace umožňuje pochopit, proč nelze brát úterní stávku na lehkou váhu.

Práce pro policii

„Nešlo o politickou stávku. Kdo si to myslí, musí být pěkný blb,“ prohlásil po protestech místopředseda odborů Jaroslav Zavadil. Je ovšem otázka, jestli se „blby“ nesnaží z ostatních udělat sami čeští odboráři. Zaprvé tím, že burcují do stávky, která se nápadně kryje s prosazováním politických ambicí jejich předsedy Milana Štěcha, který má krátce před volbami do Senátu. A zadruhé: odborářská hra na českou krizi a těžký život pod tíhou reforem trpí dost zásadní důkazní nouzí.

Životní úroveň dosahuje rekordní výše, nezaměstnanost klesla pod pět procent, za dveřmi čekají stamiliardy z evropských fondů. A reformy? Buď neprojdou parlamentem, nebo – jako…