Prahipík jménem Caeiro

„Fragmenty, pořád jen samé fragmenty,“ povzdychl si jednou Kafkův současník Fernando Pessoa (1888–1935) nad svým dílem. Nezbývá než souhlasit. Pessoa rozhodně nebyl romanopisec ani povídkář, vlastně se kacířsky dá špitnout, že to nebyl žádný spisovatel. Pessoa, to je truhla plná rukopisů, které jsou jen postupně vynášeny na světlo. Přecitlivělý intelektuál byl schopný vidět a popsat náraz moderní doby na člověka, udělal to na 27 543 rukopisných, převážně volných listech papíru.

Autorovi, který do portugalštiny přeložil E. A. Poea nebo teozofku Blavatskou, sestavoval horoskopy, zajímal se o gnostická učení a celý život snil, že napíše dobrou detektivku, vyšla za života jen jedna sbírka básní – jeho světoznámá Kniha neklidu byla publikována poprvé až v roce 1982, tedy padesát let po jeho smrti.

Dalo by se říct, že času na prozkoumání jeho pozůstalosti bylo dost a dost. Jenže Pessoa je země špatně přístupná, členitá, s množstvím falešných směrovek a záměrně matených a zametaných stop. Proto jeho odkaz stále ještě skrývá různá překvapení.

Pessoa se totiž stal stvořitelem zcela ojedinělého vlastního literárního světa. Pustil se do hry s několikrát zmnoženou vlastní identitou, do vytváření dalších a dalších fiktivních literárních tvůrců, kteří si navzájem psali předmluvy ke svým připravovaným dílům, zakládali literární spolky a…