Zrádci, srabi a hrdinové v ČT

Někdy stačí k výstižné historické zkratce jen šikovně poskládané archivní materiály. „Tak vy jste si mysleli, že to tady u nás kočíruje Sovětský svaz. Tak jestli si to ještě někdo myslí, mladí přátelé, tak vám říkám, že se šíleně mýlíte,“ hřímá muž za pultíkem a užívá si bouřlivého potlesku. Píše se jaro 1968 a charizmatickým řečníkem je předseda parlamentu Josef Smrkovský. Následným střihem se přeneseme o pár měsíců v čase vpřed. „Můj vztah k Sovětskému svazu byl jednou z hlavních pohnutek, proč jsem už jako mladý dělník šel do komunistické strany a stal se komunistou,“ rozkládá bez uzardění Smrkovský, vrcholný představitel nyní již okupovaného státu.

Třídílná střihová dokumentární freska Rok 1968 Viktora Polesného zbavuje diváky odstraněni jakékoli iluze o politicích pražského jara. V květnu ji premiérově v hlavním vysílacím čase uvedla Česká televize. A není to v poslední době ojedinělý počin z Kavčích hor, který si klade otázky o národní mentalitě a snaží se bořit mýty nedávných českých dějin. Zejména Centrum aktuální publicistiky se svými cykly Neznámí hrdinové a Historie.cz pokouší čeřit vodu zdejší historiografie.

Bez mluvících hlav

Nabídku dramaturgyně Hany Stibralové přispět svým pohledem do mozaiky filmů vztahujících se k osmašedesátému roku prý nemohl Viktor Polesný odmítnout. Režisér řady hraných televizních filmů se mohl po delší době vrátit k dokumentární tvorbě, kterou před lety vystudoval. „V roce 1968 mi bylo dvacet a vnímal jsem tu dobu velmi zjitřeně,“ říká. Ke spolupráci si přizval renomovaného publicistu Pavla Kosatíka. Natočili mnoho hodin rozhovorů s pamětníky, ale stále nemohli k tématu najít klíč.

Postupně začal mít Polesný pocit, že samotné záběry z archivů evokují pocity z té doby silněji než vzpomínky „mluvících hlav“. Natočený materiál proto uložil k ledu a ponořil se do dobových autentických záznamů. Koláž sestavenou ze zpravodajských a publicistických pořadů doplňují úryvky z dokumentů Karla Vachka a Jana Špáty nebo z kafkovského podobenství Pavla Juráčka Postava k podpírání. Nekomentované sekvence rytmizují jen občasné titulkové předěly. „Komentář jako první zastarává,“ vysvětluje režisér svůj záměr s tím, že i za mnoho let bude mít triptych hodnotu dokumentární výpovědi.

Celá trilogie, jejíž jednotlivé díly jsou nazvány výmluvně Naděje, Zrada a Bezčasí, je výsostně subjektivním, autorským pohledem na události. Rozhodně si nehraje na nějakou historickou objektivitu. Výběrem a řazením materiálů, střihem i použitím hudby inscenuje Polesný dějiny jako groteskní frašku s neblahými důsledky pro charakter národa. „Krásné a hektické období nahradila po srpnu postupná rezignace. Národ se začal rozkládat a kolaborovat.

Nástup Husáka znamenal pád do bezčasí, který končil kolem roku 1977, kdy se začal probouzet disent a začalo se to pomalu trhat a osmdesátá léta už byla čirým Absurdistánem,“ shrnuje Polesný svůj pohled na společenský vývoj.

ČT pomalu, ale jistě přestává před minulostí alibisticky strkat hlavu do písku.Jediné, co tvůrce mrzí, je skutečnost, že tříhodinový triptych neměli diváci možnost vidět najednou. „O tom se s vámi v televizi nikdo nebaví,“ říká Polesný. „Teď nedělám skoro nic jiného, než že vypaluji DVD pro kamarády, kterým některý z dílů unikl.“ Polesný přiznává, že se chtěl podprahově vyjádřit i k současnosti. Události osmašedesátého roku jsou pro něj kořenem marasmu současné politiky, nedůvěry občanů ve správu věcí veřejných. „Ale fízlování a zloba z dob normalizace v lidech zůstává,“ upozorňuje režisér.

Nemám rád nálepky

Zatímco strhující střihový esej Rok 1968 se snaží postihnout psychologické rozpoložení české společnosti jako celku, cyklus Neznámí hrdinové se k historii vyjadřuje skrze osudy nekonformních, často pozapomenutých jednotlivců. Jeho dramaturg Čestmír Franěk se snaží vyhýbat levným paušalizacím. „Nemám rád nálepky, podle nichž jsou Češi srabi, kteří se nechají vláčet historií a jsou její obětí,“ říká iniciátor zatím pětadvacetidílné série. Subjektem půlhodinových portrétů jsou legionáři, účastníci protikomunistického odboje, pronásledovaní kněží, disidenti nebo třeba teď minulý týden voják Milan Štěrba, který v březnu zahynul na misi v Afghánistánu.

Do pestrého panteonu osobností občas tvůrci zařadí i personu, kterou by nepoučený divák nečekal. Třeba kapitána Otakara Jaroše, kterého propaganda minulého režimu využívala jako vzor komunistického hrdiny. Protinacistický bojovník byl přitom starý sokol a věrný masarykovec, který své bolševické druhy ve zbrani nesnášel.

Franěk při výrobě seriálu využívá služeb externistů, kteří mají ke zpracovávaným osobnostem silný vztah. Platí to třeba pro Jiřího Fiedora, nakladatele a dokumentaristu na volné noze, který pro cyklus připravil medailony legendy českého disentu Jiřího Němce a básníka a hudebníka Pavla Zajíčka. Přínos seriálu vidí v jeho osvětové a vzdělávací funkci. „Kdyby ses postavil na Václavák s anketní otázkou, kdo je Jiří Němec, kolik lidí by asi znalo správnou odpověď?“ ptá se řečnicky.

Potenciál čísla osm

Větší vášně vzbuzuje další pořad pod Fraňkovým dramaturgickým vedením. Diskusní cyklus Historie.cz si už vysloužil například stížnost k Radě ČT. Týkala se dílu Také vraždy přivítaly mír, v němž odborníci debatovali o excesech, kterých se po skončení druhé světové války dopouštěli Češi na Němcích. „Chceme zkrátka vzbuzovat zájem o bolavá místa naší historie,“ říká Franěk o projektu, v němž si moderátor Vladimír Kučera povídá s pozvanými hosty.

Že tento formát není nejatraktivnější, přiznává i dramaturg. „Oni ti historici nemusí být vždy nejlepšími rétory.“ Na plnohodnotné hodinové dokumenty prý nejsou peníze. Pro Fraňka má smysl, že každý týden může divák v programu najít hodinový pořad založený na mapování bílých míst našich dějin a doplňování historických znalostí pro laické zájemce.

Všechny tři pořady spadají do zastřešujícího projektu Osudové osmičky, kterým se programová šéfka Kateřina Fričová rozhodla využít magického potenciálu letopočtů končících na osmičku k tomu, aby poukázala na to, že v České televizi nezapomínají na historii a její reflexi. Na podzim se v programu objeví třetí řada ságy Zdivočelá země, jež je jedním z mála hraných seriálů, který se k moderním českým dějinám vyjadřuje přímo a kriticky. Seriál Jiřího Stránského, jehož první dvě řady se zabývaly poválečným osidlováním Sudet a komunistickou zvůlí v padesátých letech, tak tvoří protiváhu smířlivým oslavám čecháčkovství v kýčovitých produktech České televize, jako jsou Četnické humoresky.

Česká televize si zaslouží pochvalu za to, že pomalu, ale jistě přestává před minulostí alibisticky strkat hlavu do písku. Dobře to shrnuje Jiří Fiedor. „Oni to mají vysílat ze zákona,“ upozorňuje na fakt, že bychom si automaticky neměli sedat na zadek před tím, že instituce placená z koncesionářských poplatků v některých oblastech nyní dobře plní své veřejnoprávní poslání. „Ale ten vysílací čas by se dal samozřejmě naplnit i jinak. V komerční televizi by dokumenty jako ty z cyklu Neznámí hrdinové nepustili ani v pět ráno.“