Co se zbabělci

Luboš Dobrovský

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Do Afghánistánu, jak čtu v novinách, odjela minulý týden další skupina českých vojáků. Jejich předchůdci se tam v náročných a životy ohrožujících operacích osvědčili. Věřím, že ti noví se osvědčí stejně. Vůbec se čeští vojáci v složitých a životy ohrožujících operacích osvědčují. Všude, kam jsou vysíláni. Ti prostí i jejich velitelé. Dělají čest svým vzorům, veteránům druhé světové války. Stejně jako to činili oni, hájí náš klid a spokojený život daleko od své vlasti. K takovému jednání, plnému nebezpečí zranění či smrti, se dobrovolně rozhodli vstupem do Armády České republiky. Do profesionální armády. Dostali rozkaz a jdou a plní ho. Tak to v armádě chodí. Tak by to v armádě mělo chodit.

Není to prý jejich válka

Jenže slyším a čtu, že v české armádě jsou i tací, kteří jednají jinak. Slyším a čtu, že nějací piloti vrtulníků, vojáci z povolání, profesionálové, dobře vycvičení a za svá rizika při výkonu služby podle zákona spravedlivě odměňovaní, dávají najevo nechuť odletět tam, kam je armádní velení vysílá. Nechce se jim do Afghánistánu, a protože jsou to nepochybně lidé bystří, vysokoškolsky vzdělaní, vymýšlejí nejrůznější chytrácké výmluvy, jak se tomu rozkazu vyhnout. Chytráctvím proti samozřejmé povinnosti, k jejímuž plnění se zavázali svým zcela dobrovolným vstupem do armády.

Věděli, co činí, když podepisovali svůj kontrakt, svou smlouvu, v níž se zavázali plnit to, k čemu armáda přece je, tedy plnit bojové úkoly a to, jak nás nedávné dějiny učí, vždy i s nasazením vlastního života? Píšou náčelníkovi generálního štábu, že nemohou letět, kam je armáda vysílá, že mají ten či onen problém, a dokonce že přece ta válka, co se tam vede, není válkou naší. Četli ten kontrakt, nebo nečetli? Chápou smysl existence armády, nebo nechápou? Myslím, že chápou. Ale jinak než ti, o nichž se zmiňuji v prvním odstavci této glosy. Chápou ji jako příležitost zalétat si a nevystavit se žádnému válečnému riziku. Zákonem stanovenou mzdu a rentu jako příspěvek k penzi, to zřejmě neodmítnou. Takže o ztrátě rozumu tu hovořit nelze. O ztrátě cti ovšem ano. Jednání těch vrtulníkových pilotů je nectné.

Měli by být potrestáni. Náčelník generálního štábu řekl, že potrestáni budou. Oddechl jsem si. Ovšem jen do okamžiku, než vyslovil druhou část věty. Budou potrestáni tím, že budou propuštěni z armády. Neuvěřitelné. Vždyť tím bude naplněn jejich nectný zájem. Armáda je vycvičila, až odejdou z armády, dostanou rentu, odchodné, zaměstnají se u soukromých firem a hotovo dvacet. Armáda a její prestiž zpláče nad výdělkem.

Velmi se přimlouvám, aby byli ti nectní zbabělci pro neuposlechnutí bojového rozkazu postaveni před soud a přísně potrestáni. Že nemáme takový zákon? Tak nechť ho parlament urychleně přijme. Bez něj totiž může být po armádě veta.