Fotbal a hardrock
Z fotbalu se stalo mezikontinentální impérium a je stále méně místa na zázraky. Fotbalové zprávy jsou nudné jako přestup Ševčenka z Milána do Chelsea. Občas jsou to i velmi smutné zprávy.
Jurij Andruchovyč
(1960) je spisovatel. Žije na Ukrajině v Ivano-Frankivsku. U nás je znám jako autor románu Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (2006)a je také spoluautorem knihy esejů Moje Evropa (s Andrzejem Stasiukem).
Dynamo Kyjev mne nevzrušuje, a vím také proč – už dávno to není moje mužstvo. Co je mi po té náhodné směsici z průměrných Balkánců a Rumunů a jaksi podezřelých Brazilců? Ať si klidně hrají, dnes za Kyjev, zítra za nějaké jiné mužstvo, turecké či korejské – je mi to jedno. Ale připadají mi jako uzurpátoři, ve srovnání s opravdovými hvězdami, které hrály za Kyjev předtím, kdysi.
Mé fotbalové nadšení vrcholilo v sedmdesátých letech. Na mistrovstvích světa v roce 1974, na které si přesně pamatuji. Například jak v zápase Německá spolková republika–Chile vykázal turecký rozhodčí Chilana Caselliho z hřiště za simulování. Jak Poláci porazili Haiti 7:0. Z Afriky se tehdy zúčastnilo jen jedno mužstvo, byl to Zair. A ještě vím, že východní Němec směšného jména Sparwasser střelil domácím západním Němcům rozhodující gól. Jen si nemohu vzpomenout, který Jugoslávec dal třetí gól z devíti proti Zairu. To už nevím.
Geniální Holanďané
V sedmdesátých letech mi dvakrát přišlo tak líto Holanďanů, že jsem se téměř rozbrečel. Byli nejlepší, oni totiž absolutně ovládali zápas a dělali si s ostatními, co se jim…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
