Krtci na denním světle

Antologie jsou vždycky příležitostí představit málo známé nebo neznámé tváře. Aby ale v českých zemích vznikla antologie francouzských básníků, kteří jsou i ve Francii neznámí, to je něco mimořádného.

Autoři z knihy Bytosti schopné zemřít jsou i doma teprve in memoriam postupně uváděni na scénu. Narodili se mezi lety 1915 až 1940 a zemřeli mezi třicátým a čtyřicátým rokem života vlastní rukou nebo na následky vážné nemoci. Když se chtěli editoři a překladatelé Petr Zavadil,Erik Lukavský a Václav Jamek dostat k jejich básním, museli u většiny z nich žádat o xerokopie jejich mininákladových sbírek nebo rukopisů Národní knihovnu v Paříži. Po několika letech tak vznikl český literární unikát, inspirovaný výběrem autorů v knize Prokletí básníci dneška, kterou v roce 1972 vydal pařížský básník a nakladatel Pierre Seghers.

Ne prokletí, ale proklínající

Před sebou máme básně solitérů, kteří se po válce pokoušeli umělecky sdělit, že pro ně všechno, kromě jejich psaní, ztratilo smysl. Nešlo o žádnou skupinu. Tito lidé se navzájem nestýkali a pravděpodobně o sobě ani nevěděli. Inspirací umělecké svobody třeba pro Jacquese Prevela (1915–1951) byl Antonin Artaud, který mu v blázinci diktoval svoje vize. Jiní zase měli blízko k surrealismu. Jeana-Pierra Dupreye (1930–1959) například obdivoval André Breton. Některé bychom mohli onálepkovat i jako francouzské beatniky.

Ale zatímco Ginsberg, Ferlinghetti nebo Corso se s radostí stylizovali do Rimbauda, Baudelaira nebo Verlaina, nenajdeme v básních jejich francouzských současníků – Geralda Neveua (1921–1960), Rogera–Arnaulda Riviéra (1930–1959) nebo Jeana–Phillippa Salabreuila (1940–1970) – ani navztekanost a bojovnost původních proklatců z 19. století, ani stín po společenské angažovanosti a velkohubosti amerických jazzových Villonů.

Naopak. Tito psali básně privátní, velmi osobní, rezignované, smutné a tradičně francouzsky afektované. Jejich poezie je především autopsychoanalýzou. Tito básníci nejsou ani tak prokletí jako proklínající. Proklínají chvíli, kdy se narodili a kdy začala jejich cesta ke ztrátě životního smyslu. Cesta do izolace, kde se nemohou dorozumět s druhými. Jsou to umělci, kteří se nemohou zbavit pocitu nahých v trní, krtků na denním světle, autistů, jimž někdo přeskládal oblíbený vzorec na dlažbě chodníku.

Jsou psychosomaticky křehcí nebo si podlomili zdraví sebezničujícím dvojbojem drog a nespaní. O tom píšou a je to psaní o život. Jediná žena výboru, krásná a neúspěšná herečka Gilberte H. Dallasová (1919–1959), umírá rozežraná rakovinou, z jiného vyždímají krev souchotiny. Zbytek se pak pozabíjí plynem, provazem anebo v jejich úmrtních listech stojí: „…za nejasných okolností.“

Po všech stránkách výjimečně z antologie vyčnívá Stanislas Rodanski (vl. jménem Bernard Glucksmann, 1927–1981). Jako jediný přežil padesátku, i když hlavně díky dobrovolné internaci na psychiatrii, kam se uchýlil ve dvaadvaceti letech, poté co přežil pochod smrti. Jeho básně připomínají jiného podivína, nedávno objeveného kyjovského fotografa Miroslava Tichého. V neostrých obrysech a skvrnách jeho obrázků cítíme zvláštní sílu, podobnou té v Rodanského vychrlených „kázáních“, která balancují na tenké hranici mezi blábolením a genialitou.

Autor je básník a kritik.

BYTOSTI SCHOPNÉ ZEMŘÍT

Přeložili Erik Lukavský, Petr Zavadil, Václav Jamek, Fra, 272 stran