Normalizace pohledem psa

Snídaně se psemJiřího Dědečka (1953) usiluje o něco, co většinou bývá tématem dlouhých epických vyprávění: zachytit určitý dějinný úsek na příběhu jedné rodiny nebo několika generací jednoho rodu. Takové je například Podsvětí Johna DeLilla nebo Děti půlnoci Salmana Rushdieho. Jenomže Dědeček namísto klasického románového vyprávění nabízí mozaiku fragmentů, které teprve dohromady vytvářejí určitý obraz doby. Je to obraz přesvědčivý a věrný. Výrazně tomu napomáhá dobře zvládnutá výrazová zkratka, díky níž se může autor obejít bez dlouhých popisů a hodně věcí může zůstat nedořečeno mezi řádky. O to silněji pak působí.

Jiří Dědeček je znám především jako písničkář, textař a též překladatel George Brassense – jeho překlady vyšly souborně ve sbírce Klejme píseň dokola. Vedle toho publikoval několik básnických sbírek, knížek s říkankami pro děti a též sbírky fejetonů. V současné době je předsedou českého PEN klubu. Snídaně se psem je v bohaté Dědečkově bibliografii prvním pokusem o román. Anebo, řečeno lépe a snad přesněji, pokusem o prozaické vyjádření.

Nic romantického

Oč je Snídaně se psem útlejší (má necelých 150 stran), o to širší je její záběr. Již po několika stranách je jasné, že patří k těm ambicióznějším titulům, které se na české literární scéně objevily, a po přečtení několika dalších stránek už čtenář, vtažen do stylisticky velmi dobře zvládnutého vyprávění, musí ocenit, že tato kniha má nejen ambice, ale i nepřehlédnutelné kvality.

Próza sleduje osud poměrně normální, vlastně spíš „normalizační“ rodinky v období komunistické totality a krátce po jejím zhroucení, přičemž obraz dějinných okolností se volně prolíná s vývojem a generačními střety v rámci rodiny. Perspektiva, ve které nám Dědeček své hrdiny líčí, je poměrně zvláštní – vypravěčem románu je pes. Ten má své pány sice rád, ovšem to mu nezabraňuje vidět jejich nedostatky. Je to vlastně docela podařená metafora vztahu autora a protagonistů. Ani Jiří Dědeček si vůči nim nebere servítky. Hlavně otec rodiny – „lampasák“ Haštal – je dokonalým příkladem oné šedivé průměrnosti, která umožnila totalitnímu režimu přetrvat tak dlouho. „Já nic ani jinýho neumím,“ odpovídá Haštal zahanbeně po převratu na otázku jednoho mladíka, proč komunistickou armádu neopustil alespoň v roce 1968. „Já jsem byl na vojně… teda v armádě… vlastně od svejch devatenácti.“ A k létům normalizace dodává: „To už byla jenom chvilka… neuměl jsem se rozhodnout… cítil jsem strašnou odpovědnost…“

Nejsympatičtějším rysem Dědečkovy knihy je, že pohled, jímž nám poslední půlstoletí našich dějin podává, je oproštěný od jakýchkoli tendencí k hořkosladké komedii. Žádné Pelíšky v tomto historickém ohlédnutí nenajdeme. Naproti tomu si v Dědečkově psaní můžeme užít ironie a satiry – ostré, jak má být, která se nebojí pojmenovat. Na české připodělanosti skutečně není nic roztomilého ani romantického. To pozná i pes. Z jeho perspektivy se každodenní realita totalitní doby jeví ještě absurdněji. Jinak řečeno: tato realita by se jevila jako naprosto nevěrohodná, kdybychom ještě před pár lety nebyli jejími svědky a aktéry.

Autor je anglista a překladatel.

JIŘÍ DĚDEČEK: SNÍDANĚ SE PSEM

Torst, 154 stran