Komunistické nic

Jen výjimečně se novináři stane, že nemusí čekat na výsledek volebního sjezdu nějaké strany a přece ví, co se stane. Nic. I kdyby si o víkendu komunisté zvolili kohokoli ze svých řad do čela partaje, nepřinese to změnu, tím méně revoluci. Jediné, co by komunistickou stranou skutečně otřáslo, by bylo zrušení důchodů, protože věkový průměr členské základny je 70 let. To by ale pochopitelně bylo nehumánní.

Sjezd českých bolševiků je skutečně zajímavý pouze pro gerontology, protože ve straně nejsou žádné výraznější názorové proudy. Jak by také mohly být: pokud někomu v KSČM vadí její totalitní minulost, odkazování na ni, snaha o revoluční cestu, nevadí mu soukromí podnikatelé a vlastníci, chce hledat koaliční spojence, pak už prostě není komunista. Jaké pak tedy změny? Termín komunismus s lidskou tváří se snad už definitivně zařadil mezi nepovedené vtipy.

Navíc komunisté nám dokazují, že čím jsou si svou pozicí nejistější, tím více vzývají minulost. A ne naopak. Proto letos tak pochválili svůj Únor 1948. KSČM je unikátní stranou také v tom, že chce po voličích hlasy, ale odmítá je ve skutečnosti zastupovat. KSČM totiž už několikrát prohlásila, že do koaliční vlády nikdy nepůjde. Naposledy to zopakoval šéf komunistů Vojtěch Filip letos v lednu, kdy v MF Dnes o případné vládě s ČSSD řekl: „Ale já bych do takové vlády nevstupoval! Nemíním prodat program KSČM zájmům jakési koaliční vlády. Nenaplňovala by smysl naší politiky. To víme dávno.“

Bohužel redaktora, který rozhovor vedl, tento výrok nezaujal, a tak se neptal dále. Filip nám tu přece otevřeně říká, že jeho strana je stejně jako v období totality připravena vládnout výhradně sama. Kompromisy, dohadování, komplikace – to ať si nechají demokraté. Filipův postoj je racionální, zaprvé s ním zatím nikdo nechce koalici budovat a zadruhé jeho strana stojí čistě na negaci a protestu.

Bylo to vidět i na prezidentské volbě, kde se Jiří Paroubek osudově zmýlil, když se domníval, že s komunisty lze uzavřít platnou dohodu.

Mnozí sociální demokraté, ale i zástupci jiných stran, vidí naději v Jiřím Dolejšovi či Miroslavu Ransdorfovi. To jsou ale v rámci strany jen postavičky, které mají ukazovat jakousi lepší image. Mají však nulový vliv a ani Dolejš, neustále rozverně mrkající do televizních kamer, nezpochybňuje základy komunismu. Nemůže, protože by přišel o místo.