S úctou, pusťte je

Pokaždé má u přepážky pocit, že ji zaměstnankyně pošty bude považovat za blázna. Nebo snad nevidí adresu na obálce, kterou drží v ruce? Jeho excelence Chu Ťin-tchao, prezident Čínské lidové republiky, Státní rada, Peking 100032, Čína. Kdo jiný než blázen by chodil na poštu posílat dopisy adresované prezidentům Číny, Ázerbájdžánu, Turecka nebo Kuby?

Podřimující úřednice havlíčkobrodské pošty přijme několik dopisů, které žena vytáhla z kabelky, mlčky je váží, orazítkuje. Při tom všem nehne ani brvou, na odesílatelku se ani nepodívá. Markéta Hejkalová se tomu vždy znovu podiví.

Nenechat ho umřít

Jsou to tři odstavce, které mohou zachránit život. „Vaše excelence, pane prezidente! Výbor pro vězněné spisovatele mezinárodního PEN klubu je vážně znepokojen současnými zprávami o zhoršujícím se zdravotním stavu a nedostatku zdravotní péče pro vězněné spisovatele Sü Weje,Ťin Chaj-kcheho,Ťang C’-liho,Čang Chung-chaje, kteří byli obviněni z podvratné činnosti a odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody za jejich kritické psaní. PEN klub žádá, aby jim byla neprodleně poskytnuta veškerá potřebná péče.

Zároveň musí vyjádřit své obavy nad zprávami o tom, že dva ze jmenovaných spisovatelů byli ve vězení týráni. Výbor pro vězněné spisovatele mezinárodního PEN klubu zároveň chápe odsouzení a věznění těchto čtyř spisovatelů jako porušení článku č. 19 Mezinárodní konvence o občanských a politických právech, kterou Čína podepsala, a žádá jejich okamžité a bezpodmínečné propuštění.

Se vší úctou Markéta Hejkalová, Výbor pro vězněné spisovatele, České centrum mezinárodního PEN klubu.“

Spisovatelka Markéta Hejkalová ještě v březnu netušila, jestli podobné dopisy nekončí v koši dřív, než se k adresátům vůbec dostanou. I proto se místopředsedkyně českého PEN klubu v dubnu vypravila do Glasgow na mezinárodní konferenci výborů pro vězněné spisovatele. Chtěla se od svých zahraničních kolegů dozvědět, zda má její drobná a v podstatě osamělá práce, kterou dělá ve svém volném čase, opravdu nějaký smysl.

„Odezva se samozřejmě nedá nijak vyčíslit, není měřitelná. Ale teď už nepochybuji o tom, že vědomí mezinárodní podpory je pro ty vězně nesmírně důležité. Už kvůli tomu, že člověka, o kterém se takzvaně ví, režim nenechá umřít,“ vysvětluje Hejkalová, s čím se vrátila z Glasgow. Ostatně pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na příběh Václava Havla.

Ruské varování

Markéta Hejkalová je předsedkyní českého Výboru pro vězněné spisovatele od roku 2006. Agendu jí předala Jana Červenková, která se jí věnovala řadu let. Podobné výbory fungují po celém světě a jejich činnost je koordinovaná. Centrum sídlí v Londýně a má několik zaměstnanců, kteří sledují různé oblasti a spolupracují s organizacemi, jako je například Amnesty International. Sbírají informace o perzekvovaných spisovatelích či novinářích a rozesílají je do světa jednotlivým výborům. Paní Hejkalová přiznává, že na všechny výzvy reagovat nemůže, soustřeďuje se tedy jen na ty země, ke kterým má český PEN klub tradičně užší vztah.

Které to jsou? Čína, Kuba, země bývalého Sovětského svazu, ale také třeba Írán. V průměru jí chodí do počítače tak pět výzev týdně. Vybere ty, na něž je třeba reagovat, napíše dopisy a jde na poštu. Jednou za čtrnáct dní nebo raději za týden. Rychlost je tu velmi důležitá.

O práci ve výboru měla zájem hlavně ze dvou důvodů. Zaprvé si dobře pamatuje na totalitu a její dědeček spisovatel František Křelina byl v padesátých letech devět let v kriminále. A zadruhé si myslí, že obrana svobody slova v nejširším slova smyslu je to nejdůležitější, co by měl PEN klub dělat. „U nás svoboda slova je a ani si ji nikdo neuvědomuje,“ říká. „Ale nemáme ji zase tak dlouho, abychom mohli zapomínat na to, že jinde není. Taková Čína není jen dodavatelem levného zboží, ale i zemí, kde můžete za internetový blog jít sedět na tři roky.“

PEN klub brání svobodu psaného slova z principu. Tak se nedávno, možná kontroverzně, zastal i mladé prodavačky na londýnském letišti Heathrow Saminy Malikové, odsouzené za oslavné básně na ál Káidu, které šířila po internetu. Maliková šla do vězení na osm měsíců a je první ženou ve Velké Británii odsouzenou na základě nového zákona proti terorismu. „Lyrická teroristka“ označila u soudu své básně za „nesmysly“, které nikdo nemůže brát doslova. Soud měl však jiný názor a mezinárodní PEN klub vidí v jejím odsouzení precedens, který by neměl projít bez povšimnutí.

„Svoboda projevu nemusí ani v demokratických státech zůstat samozřejmostí, alespoň ne na dlouho,“ myslí si Hejkalová. Na kongresu v Glasgow zněly varovné hlasy především z Ruska, kde podle viceprezidenta ruského centra Alexeje Simonova panuje tendence označit za teroristický každý nepohodlný názor.

Politický azyl nedáváme

Existují i jiné způsoby, jak pomoci pronásledovaným psavcům než bombardovat vlády jejich zemí dopisy. Například se mohou stát čestnými členy některého z center, které má PEN klub ve 101 zemích světa. Jak to funguje?

„PEN si vybere vězněného spisovatele, kterému chce pomoci, a pak jej morálně i materiálně podporuje. Posílá peníze jeho rodině, snaží se přeložit a vydat jeho dílo a tak podobně,“ říká Hejkalová. V poslední době tímto způsobem české centrum „adoptovalo“ například předsedu nově vzniklého PEN klubu na Kubě, Jorgeho Olivera Castilla. Zrovna v případě Kuby však mezinárodní organizace není jednotná. Zatímco Češi by chtěli, aby se kubánský PEN klub stal co nejdříve členem celosvětového PEN klubu, kubánské exilové centrum v Miami je ostře proti. Své kolegy v Havaně podezírá z kolaborace s režimem a z přílišného levičáctví.

Některé formy pomoci, které se stíhaným spisovatelům nabízejí, mají i svou odvrácenou stranu. To je případ organizace ICORN (International City of Refugees Network), která s mezinárodním PEN klubem dlouhodobě spolupracuje. Jak název napovídá, jedná se o síť evropských i mimoevropských měst, která jsou ochotna poskytnout nějakému pronásledovanému spisovateli na dva roky zdarma byt a zaopatření ve výši asi 1500 eur měsíčně. Nevýhodou takové podpory je její krátkodobost. Vzhledem k tomu, že na seznam žadatelů se mohou hlásit jen lidé, kterým v jejich domovské zemi hrozí vězení, zabití, umlčení či zmizení, je jasné, že po dvou letech v cizině se nebudou mít kam bezpečně vrátit.

ICORN však nemá žádný vliv na zákony hostitelských zemí a nemůže po skončení chráněného období spisovateli pomoci v získání politického azylu či trvalého pobytu. Případů, kdy se podařilo ohroženému spisovateli vycestovat ze své země, ale po dvou letech neměl kam jít, musí být v historii organizace dost. Jinak by na svých stránkách nevarovala kandidáty tak důrazně před tím, aby na ni nepohlíželi jako na organizaci pro uprchlíky.

Deset let za esej

Každého půl roku vydává mezinárodní PEN klub aktualizovaný seznam desítek souzených, uvězněných, ohrožených, vystěhovaných, zabitých a nezvěstných mužů a žen pera, od Angoly až po Jemen. Mezi takzvanými „hlavními případy“ (Main Cases) najdeme čtyřiadvacet kubánských spisovatelů a novinářů, kteří byli během jediného dne, v dubnu 2003, odsouzeni v hromadném procesu k patnácti až dvaceti pěti letům vězení. Jsou tu i jména čtyř čínských intelektuálů z dopisu Markéty Hejkalové citovaného v úvodu.

Koho si vlastně pod těmi jmény představit? Sü Wej je novinový reportér, Ťin Chaj-kche geolog a spisovatel, Ťang C’-li spisovatel a počítačový odborník, Čang Chung-chaj spisovatel na volné noze. První dva jsou odsouzeni k deseti letům, druzí dva k osmi. Stalo se to 13. března 2001. Důvodem k zatčení a odsouzení byla jejich účast ve Studijní skupině nové mládeže – neformálním uskupení lidí, kteří se zajímají o politické a ekonomické otázky a používají internet k rozšiřování článků. Jako podklad k žalobě za „podvracečství“ posloužily jmenovitě dvě eseje s názvy Buď novým občanem, reformuj Čínu a Co je třeba udělat.

KDE JE PSANÍ NEBEZPEČNOU AKTIVITOU

Loni bylo ve všech sledovaných zemích 18 spisovatelů či novinářů zabito, 37 zahynulo během vyšetřování, 18 zůstalo nezvěstných, 87 bylo vyhrožováno smrtí, 4 byli uneseni. Celkem jde o 1009 doložených případů pronásledování kvůli psaní.

V počtu případů vede Čína, následuje Kuba, Eritrea, Írán, Ázerbájdžán, Etiopie, Barma, Sýrie, Turecko, Vietnam a Uzbekistán.