Od Alberta Hofmanna s láskou

Americký básník a znalec omamných bylin Dale Pendell jednou řekl, že rozdat lidem LSD bylo jako vytisknout Bibli v angličtině. Tajemství nebo svátost, přístupné tradičně jen úzkému kruhu zasvěcených (kněží, medicinmanů nebo psychiatrů), se stávájí široce dostupnými se všemi nadějemi, riziky a vylomeninami, které k tomu patří. Tahle paralela mezi textem, na němž stojí západní civilizace, a halucinogenním krystalem stvořeným dílem náhody ve 20. století, je pořádně přestřelená. Jako většina nehorázných tvrzení v sobě však skrývá i zrnko pravdy.

Švýcarský chemik a vynálezce LSD Albert Hofmann, který minulý týden zemřel ve svém domě nedaleko Basileje, už možná zná pravdu celou. Úkolem jeho nástupců je teď najít v moři chyb a omylů, jež kouzelnou kyselinu obklopují, ono zrnko a přemýšlet, k čemu nám vlastně ještě může být dobré.

Kdo vám uvěří

Kdyby se Albert Hofmann nedožil úctyhodných 102 let a zemřel kolem osmdesátky, dočkal by se pravděpodobně vlažnějších nekrologů. Projekt jménem LSD se totiž na konci 80. let jevil jako naprosté fiasko.

Záhy po svém objevu se pětadvacátý derivát kyseliny lysergové začal ze švýcarských laboratoří šířit do světa a stal se hitem psychiatrických a psychologických experimentů 50. a 60. let. Odborníci se s pomocí LSD snažili navodit experimentální psychózy, využívali ji při psychoterapii, léčbě alkoholových a opiátových závislostí, jako úlevu pro nevyléčitelně nemocné pacienty. Z desítek nadějných experimentů se ovšem málokterý dotáhl do konce. Badatelskou euforii ukončila éra hippies. Ve známém příběhu 60. let LSD proniká masově mezi mládež, přicházejí první sebevraždy a psychické problémy. Reforma protidrogové politiky zařadí halucinogeny do nejtvrdší kategorie na seznamu zakázaných narkotik. Je po výzkumu, LSD mizí ze scény a její někdejší vyznavači jsou mezi kolegy–experty považováni za pubescentní podivíny. Jak řekl Timothy Leary, jeden z hlavních aktérů onoho divokého finále: „Nemůžete zkoumat LSD a nevyzkoušet ji. Jenže pokud užíváte LSD, kdo vám potom uvěří?“

Když Albert Hofmann slavil před dvěma lety v Basileji stovku, látky měnící vědomí si po dvou dekádách ticha už pomalu začínaly razit cestu zpátky do seriózních kruhů. Švýcarsko obnovilo výzkum kyseliny pro psychoterapeutické účely, americký deník Washington Post referoval o akademických experimentech s aktivní látkou halucinogenních hub. Evropská unie financuje úspěšný projekt v peruánském Tarapotu, kde francouzští narkomani odvykají závislosti za pomoci tradiční halucinogenní medicíny ayahuasky, celý svět diskutuje o využívání marihuany pro lékařské účely.

To všechno přinášelo Albertu Hofmannovi zadostiučinění. Chemik, který strávil většinu života v laboratořích firmy Sandoz, ovšem nikdy netvrdil, že v tomhle příběhu jde jenom o vědu a psychiatrii.

V roli církví

Cesta psychedelických látek západní společností odráží jednu podstatnější věc – hlad po duchovním zážitku. Tradiční křesťanské církve přicházejí v 60. letech o své vyznavače. Ztrácejí schopnost zprostředkovat mysterium, stavějí na „pozemštějších“ aspektech náboženského života, komunitě, etice, morálce, formální zbožnosti, intelektuální interpretaci. Chybějí jim iniciační rituály, plnokrevná obřadnost se během staletí proměnila ve formální symboly. Expanze kouzelné kyseliny tak spadá do stejné doby, kdy Západ objevuje východní spirituální nauky, meditaci, jógu, islámský mystický sufismus, severoamerické indiánské obřady, kdy sílí zájem o odkaz raných křesťanských otců pouště.

Drogy a spiritualita? Většina teologů i religionistů se pravděpodobně ušklíbne a pronese pár vět o falešných náhražkách, duchovních zkratkách a nezralém poblouznění, které může jen špatně skončit. Námitka, že změněné stavy vědomí (velmi často navozené účinnými rostlinami) byly v přírodních kulturách odedávna vstupní branou do světa bohů, se obvykle odbývá tím, že tradiční kontext může takovým praktikám dodat smysluplný rámec, ale moderní nikoli.

Ta úvaha má jednu chybu. Je zcela zbytečné posuzovat, jestli psychedelika mohou být duchovní cestou. Odpověď zní ano i ne a smysl dává jen v individuálním příběhu – stejně jako křesťanská víra může být autentická nebo falešná. Důležité je něco jiného. Pokud přijmeme moderní myšlenku, že spiritualita není doktrína nadiktovaná shůry, ale přirozená lidská potřeba, uvědomíme si, že látky měnící vědomí ve své době zastoupily tradiční náboženské instituce v jejich roli.

V souvislosti se spiritualitou psychedelik není nutné mluvit hned o Bohu. Uvědomění si, že svět má více tváří a řídí jej i jiné zákonitosti než ty, které nás naučili v hodinách fyziky a chemie. Celistvé pojetí zdraví. Vědomí smyslu existence. Zážitek všeobjímající lásky a propojení s okolím. Pokora a náhled na sebe sama coby součást vyššího celku. To všechno patří do výbavy tradičních spirituálních cest a chemické krystaly i rostliny síly to dokázaly mnoha lidem zprostředkovat.

Nebezpečí a důvěra

Zůstává tu ovšem jedno memento – nebezpečí. Americká kocovina po 60. letech i každoroční zprávy z černé kroniky dokládají, že ačkoli halucinogeny mají jinou podstatu než opiáty nebo amfetaminy, mohou být nebezpečné. Rozjíždějící se výzkum, ale i globální šíření některých náboženských společenství využívajících přírodní drogy (brazilské církve Unio de Vegetal nebo Santo Daime pronikají do USA, Evropy i Asie) dávají tušit, že psychedelika v západní společnosti možná ještě čeká druhé dějství. Jak zajistit, aby neskončilo jako to první?

Existuje mnoho praktických doporučení, jak pracovat se změněnými stavy vědomí, a dá se očekávat, že instituce i odborníci budou nyní mnohem obezřetnější. Není však dobré si nalhávat, že karambolům se dá úplně vyhnout. Právě v tom spočívá poslední „duchovní“ lekce LSD – akceptovat nebezpečí jako součást života. Je pozoruhodné, jak snadno dokáže západní společnost přijmout i obdivovat nebezpečí, je-li sekulární a výkonové povahy – rychlá jízda autem, zlézání osmitisícovek, skákání padákem. Když se ale na YouTube objeví pár videí, na nichž se teenageři „sjíždějí“ dosud legální halucinogenní odrůdou šalvěje (je nenávyková a zdraví ohrožující zcela minimálně), úřady i politici okamžitě volají po zákazu.

Přijetí nebezpečí kultivuje zodpovědnost a nechává vyrůst důvěru. A to rozhodně nemá být výzva ke zbrklé legalizaci drog. Spíše k odložení strachu a zkoumání bez předsudků. Projev malé naděje, že smrtí Alberta Hofmanna tenhle příběh nekončí, ale teprve doopravdy začíná.