Dotýká se to mojí lidské podstaty
V Česku není mnoho institucí, kam by lidé chodili s úctou. Ústavní soud si vysoké renomé drží už řadu let a to přesto, že rozhoduje o mimořádně komplikovaných a emotivně zabarvených kauzách.
V Česku není mnoho institucí, kam by lidé chodili s úctou. Ústavní soud si vysoké renomé drží už řadu let a to přesto, že rozhoduje o mimořádně komplikovaných a emotivně zabarvených kauzách. Je to vlastně poslední instance, která definuje hranice možného. Poslední dobou se ale častěji řeší otázky o nezávislosti soudu, vrací se i téma výběru jednotlivých soudců, zejména se stížností politické opozice na většinu nejdůležitějších kroků současné vlády, což budí velkou pozornost. O tom všem je rozhovor s místopředsedkyní Ústavního soudu Eliškou Wagnerovou.
Když z Ústavního soudu odcházel známý soudce Vladimír Klokočka, říkal, že pro něj práce byla velkým dobrodružstvím. Vnímáte to podobně?
Určitě, to je totiž úplně přesné. Je to velké dobrodružství.
V čem spočívá?
První roky tu byly úžasné, protože tehdy se stavěly úplné základy moderního ústavního soudnictví. Zažila jsem to v letech 1993 až 1996, kdy jsem tu pracovala jako asistentka. Vládl tu ohromný entuziasmus a člověk měl pocit, že se tady něco tvoří, že žije doopravdy. A když jsem se vrátila už jako soudkyně, ještě na rok a půl jsem chytila původní složení, což bylo mimořádně příjemné a zajímavé. Dobrodružství bylo také pracovat tu v době, kdy jsme tu byli v malém počtu, protože se nedařil výběr nových soudců. Ten nápor práce a nervozity se málem nedal snést. Tady nikdy není nuda.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu