Zapomenutý masakr
Známý režisér kanadsko-arménského původu se ve svém asi nejosobnějším a nejambicióznějším snímku pustil do bolavého tématu skoro sto let staré genocidy.
„Víte, co řekl Hitler svým generálům, aby je přesvědčil, že jeho plán s Židy bude fungovat: Kdo si pamatuje vyhlazení Arménů?“ zazní z úst jedné z postav ve filmu Atoma Egoyana Ararat (2002). Známý režisér kanadsko-arménského původu se ve svém asi nejosobnějším a nejambicióznějším snímku pustil do bolavého tématu skoro sto let staré genocidy. Předkládá v něm divákům komplikovanou skládačku vzájemně propojených dějových linií vztahujících se nějakým způsobem k tragické události v druhé dekádě dvacátého století, při níž turecká armáda odsunula ze svého území celou arménskou populaci a povraždila přitom přes milion lidí. Sám Egoyan ke snímku poznamenal: „Myslím, že od tohoto filmu se očekává, že konečně řekne pravdu o tom, co se stalo. Ale o tom on není. Je o tom, jaký je kumulativní efekt toho, co se stalo, dnes.“
Ve snímku sledujeme například natáčení fiktivního hollywoodského filmu režiséra Saroyana (Charles Aznavour), který přibližuje hrdinné povstání obyvatel města Van proti tureckým jednotkám. Scény lidského utrpení v natáčeném historickém melodramatu ovšem vyznívají dost nevěrohodně až nakašírovaně. Filmová fikce nutně znásilňuje historii a nemůže zprostředkovat nevyjádřitelnou hrůzu genocidy, naznačuje Egoyan. Někdy si realitu přizpůsobují filmaři zcela vědomě. „Z Vanu není vidět na Ararat", namítá při pohledu na kulisy Ani (Egoyanova manželka Arsinée Khanjianová), kunsthistorička přizvaná jako poradkyně k natáčení. Ani je odbornicí na život a dílo Arshila Gorkého, významného arménského malíře, který byl jako chlapec svědkem heroické obrany obléhaného Vanu. Její syn Raffi (David Alpay) se vydá hledat kořeny přímo do centra bývalé arménské diaspory v turecké Anatólii a při návratu do Kanady se na letišti dostane do konfliktu s celníkem, jehož pozornost vzbudí krabice obsahující údajně vyvolané filmové kotouče.
A to je jen část motivů složitě strukturovaného vyprávění plného retrospektiv a skoků mezi jednotlivými rovinami děje. Režisér zkoumá zkreslující sílu médií, zrádnou povahu paměti a různé přístupy k vyrovnání se s minulostí a s vlastními vinami.
Melancholicky laděný snímek je elegií za tragédií jednoho národa, na kterou svět prakticky zapomněl. Turkové ji dokonale vytěsnili ze svých dějin. Například turecký herec Ali (Elias Koteas) na Raffiho naléhání, aby přiznal zvěrstva armády vlastního národa, přichází s typickým stanoviskem obyvatele bývalé osmanské říše: „Chceš mě zastřelit nebo co? Podívej se, když jsem vyrůstal, nikdy jsem o téhle záležitosti neslyšel. Na roli jsem trochu studoval. A z toho, co jsem četl, vím, že byly deportace a hodně lidí zemřelo. Arménové i Turkové. Byla první světová válka.“ Už jen to, že Atom Egoyan připomíná tento masakr, ospravedlňuje plně existenci snímku. Ale Ararat naštěstí obstojí sám o sobě jako znepokojivá filmová podívaná, která ve vás zanechá více otázek než odpovědí.
ARARAT
ČT 2, 24. 4., 23.20
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].