Kukemá

Seděli jsme kousek od vesnice Lomba na břehu řeky Kukemá v angolské provincii Bié. Autem se na druhý břeh nedostanete. Na druhé straně cesty sice jsou, ale nenajdete je v mapách odminovávačů společnosti Halo Trust.

Na přednášce o Angole jsem se promítáním fotografií ruin, zbídačených lidí a afrických vesniček z hlíny negativně dotkl angolských studentů, kteří se na přednášku o své zemi přišli podívat. Vyčítali mi, že jsem ukázal jenom „ošklivou“ Angolu a že se vysmívám ušmudlaným dětem v roztrhaných hadrech, kterým jsem věnoval celou jednu sekci fotografií. Měl jsem ukázat, jak se Angola obnovuje, jak ropné společnosti staví v Luandě moderní baráky, jak Číňané budují silnice, infrastrukturu, jak teče ropa.

Pak se mě zastala jedna česká studentka, která říkala, že se jí ta venkovská Afrika, co jsem ukazoval, líbí. Africké domečky se stěnami spletenými z klacků, vyplněnými červenou hlínou, a střechou z trávy, že se jí líbí fotky usměvavých dětí v roztrhaných hadrech. Jaké je to opravdové a jak je naše evropská civilizace zkažená.

Nechápal jsem ji a nechápal jsem ani Angolany, jen mi došlo, jak jsou si ty dva světy vzdálené.

Když jsme dojeli do Lomby, bylo ještě ráno. Dost vesničanů se už ale neudrželo na nohou. Byli opilí. Whisky se tam dováží balená v igelitových pytlících. Stačí ukousnout růžek a alkohol si vytlačit do útrob. Igelit je hospodárný a hlavně moc neváží, což je pro transport do odlehlých končin nejpodstatnější.

Místním rybářům jsme přivezli síť, seděli jsme na břehu a čekali, až s ní přijdou lovit. Přiběhly děti a koukaly na nás, my je fotili a ony různě pózovaly. Bavily se tím. Dva kluci převáželi pocestné na druhou stranu řeky malou kánoí vydlabanou z jednoho kusu dřeva. Naložili motorku, naložili kolo s nákladem, matky s miminy na zádech i s košíky na hlavách a vypluli. Děti z břehu naskákaly do vody a plavaly vedle kánoe až na druhou stranu.

Čas pokročil a jiné děti z vesnice přitáhly ke břehu špinavé nádobí, vedle dvě ženy praly prádlo a dvě holčičky vytahovaly z řeky plný dvacetilitrový kanystr s vodou, vláčely ho směrem k vesnici. Fotili jsme. Obrázky mi přišly zajímavé. Konečně dorazili rybáři a začali chytat ryby. My se obuli do vysokých gumových holínek a přidali se. Po vytažení sítí na břeh jsem se snažil pohovořit si o rybách s jedním z rybářů. Bylo to těžké, tušil jsem, že to, na co se ho ptám, ví. Loví už dlouho a loví úspěšně, na jeho loveckých schopnostech závisí obživa jeho rodiny, tak to vědět musí. Pořád opakoval stejné věty, úplně jsme si nerozuměli. Možná nechápal, na jaké samozřejmosti jeho života se ho ptám a proč vůbec. On se mě neptal na nic.

Nabídl jsem mu cigaretu, vzal si ji.

LUKÁŠ KALOUS

kalous.blog.respekt.cz

Redakčně kráceno.