Jste jednička

Moc toho nemá. Červený montérkový mundúr, pár otlučených židlí v poloprázdném panelákovém bytě na kraji Prahy. A jasný pocit, že žije život, který ho baví. Školník Zdeněk Buchal (45) působí na Gymnáziu Jižní Město jako opravdové zjevení. Milovník režiséra Wima Wenderse a tanečník hip hopu si s gustem vystřihne scénu ve školním muzikálu Ludvík. Pak jde přivrtat plexisklo k laboratornímu stolu, ale je schopný zároveň zaskočit za učitele angličtiny nebo pomoci s přípravou evropského projektu. A i když je oficiální náplní jeho práce údržba školy, studenti ho berou spíš jako učitele. A to dokonce tak, že ho v anketě zvolili za nejlepšího pedagoga svého gymnázia.

Vše při starém

V sedmdesátých a osmdesátých letech byly takových lidí mraky. Kdejaký propuštěný učitel filozofie či student práv skončil „ve výrobě“. Pan Buchal se zarostlou tváří a plachým úsměvem si ale onu touhu (či nutnost) hledat „perličku na dně“ uchoval dodneška. Když za minulého režimu skončil výtvarnou školu, čekala ho v oboru leda tak kariéra grafika rudých agitek. Tak šel raději jako spousta jiných odečítat elektroměry. „Byla to obrovská svoboda a poznal jsem zajímavý lidi.“ A nejen to. Za tři čtyři dny byl s odečtem hotový a do konce měsíce měl volno na svého času uznávanou industriální kapelu Střední Evropa, kde se hrálo třeba na xylofon z lešenářských trubek a pér z náklaďáků. „Nikde v krámech neměli černý hadry, tak jsem se naučil šít a ušil jsem nám kalhoty a košile,“ vzpomíná na mladá léta.

Jeho život se nijak zvlášť nevychýlil ani po revoluci. „Dneska se grafika dělá na počítačích, ale já mám radši ruční práci, třeba koláže,“ vysvětluje, proč nešel cestou svých přátel, kteří se dali na reklamu a vydělali slušné peníze. Dál odečítal čísla z elektroměrů a bokem roznášel pití v umělecké kavárně Hogo fogo. Změna přišla sama. Při jednom z představení v kavárně ho okouzlila herečka amerického divadla Black box, sblížili se, on ji učil česky, ona jeho anglicky. Po čase se přestěhovali do Ameriky, kterou nekriticky obdivoval. Dva roky studoval v kurzu zedničinu a dalších několik let se jí i živil. Poprvé si mohl připadat trochu „v balíku“, koupil velký dům, televizi a nový nábytek. Ale za mořem mu začalo být úzko. „Všichni se s váma líbaj a usmívaj se, ale je to jenom diplomacie. U nás se třeba člověk mračí, ale aspoň se pozná, jakej je,“ vzpomíná dnes na svoji tehdejší náladu. Jisté je, že se nakonec po šesti letech vrátil bez manželky do Čech a sháněl se po práci.

A i teď zůstalo vše při starém. Přivezl si sice plynnou angličtinu, ale hned ji zas hodil za hlavu. „Nebavilo by mě šněrovat se do kvádra a celej den zařezávat v kanclu,“ naznačuje, proč místo atraktivní práce v rozvíjející se zemi nakonec nastoupil na Jižní Město jako školník. „Půl roku jsem tady jenom uklízel, bral jsem to jako sport. Přišlo mi to jako u Hrabala, oslava jednoduchých dělnických povolání, i ta bída tam byla,“ říká dnes. Za patnáct tisíc měsíčně se stará o zahradu, zametá chodník, opravuje kohoutky na topení a shání řemeslníky. Musí být sice v práci v sedm, ale během dne má dost času i na svoje aktivity – zkrátka v jiných konturách prožívá náladu práce při odečtech elektroměrů.

A prostor na koníčky nese ovoce. Začalo to filmovým klubem, jehož organizováním se postupně dostával studentům pod kůži, až ho pozvali na divadelní improvizaci. Ve špinavé kotelně se na pódiu z průmyslových palet scházejí každý pátek. „Vždycky dají nějaké téma, jako třeba zahrada, a každej si vymyslí postavu, kterou bude hrát. Já jsem byl třeba mluvící kaktus nebo míč.“ Zdeněk Buchal se také stal hvězdou muzikálu Ludvík (napsala ho místní psycholožka a fyzikář) o lásce v přesýpacích hodinách, sám si do něj přimyslel „forbínu“ o Hurvínkovi, kterého zevnitř sežral červotoč.

Budou na něj vzpomínat

Na chodbě se rozezvučí rocková hudba (tak tu místo zvonění ohlašují konec hodiny), z pomalovaných panelákových učeben se řinou studenti. „Školník? To je fajn týpek, je chytrej, neřve na nás, umí jazyky,“ shoduje se dvojice, která se uvelebila na červené sedačce. „Není to takovej hlídací pes, dá se s nim normálně mluvit,“ připojuje se mladík s hárem. „No, nebere si servítky, tuhle jednu vyťal klukovi, co poněkolikátý hulil před školou. Dobře mu tak,“ naznačuje obrýlená slečna, že školník má mezi mladými autoritu.

„Jediná cesta, jak u nich uspět, je udělat si ze sebe legraci dřív, než si ji udělají oni z vás,“ přemýšlí o svém úspěchu Buchal. Nedrží si odstup, když ho studenti pozvou na sérii představení režiséra Vladimíra Morávka do Brna, spí s nimi na jedné podlaze. Cení se i jeho další schopnosti. O prázdninách gymnázium pořádá jazykové kurzy pro zahraniční lektory, Buchal je provádí po Praze, zařizuje jim bydlení, a když onemocní, může je v konverzaci nahradit.

„S češtinářkou plánujeme založit kapelu. Už začínám šít kostýmy,“ zajiskří mu oči za černými obroučkami čerstvými plány a jeho boudníkovská postava s dlouhými vlnitými vlasy mizí v útrobách kotelny.

„Mezi učiteli je nezastupitelný,“ pochvaluje si situaci ředitel gymnázia Miroslav Hřebecký. „Až budou studenti po letech na školu vzpomínat, on bude určitě jeden z prvních, kdo je napadne.“