Tajnosti a lži v Gruzii

Když někdo natáčí film zasazený do prostředí jiné země, než z které pochází, může to snadno skončit katastrofou. Převážná část hraného filmového debutu francouzské režisérky Julie Bertucelliové s názvem Když Otar odešel (2003) se odehrává v Gruzii na přelomu milénia.

A nutno říci, že pohled zkušené dokumentaristky na postkomunistickou realitu bývalé sovětské republiky nevyznívá vůbec uměle, spíš překvapivě autenticky. S vhledem do reálií země jí vydatně pomohl gruzínský filmový klasik Otar Ioseliani, u jehož filmů chytala základy řemesla jako asistentka režie. A vznikl tak dojemný i vtipný snímek o rodinných poutech a touze po lepším životě.

Příběh filmu oceněného na festivalu v Cannes je vlastně velmi jednoduchý. Tři generace žen, babička Eka, matka Marina a dcera Ada, žijí společně v chátrajícím činžáku v gruzínské metropoli. Ve stísněném bytě občas vypadne proud, jindy přestane téct voda. Nelehkou ekonomickou situaci středostavovské rodiny pomáhají vylepšit občasné příspěvky od Marinina bratra Otara, vystudovaného lékaře, který se v Paříži živí jako stavební dělník. Obzvlášť babička je na svého syna fixovaná a netrpělivě očekává jakoukoliv zprávu od něj. Bertucelliová po krátké expozici rozehraje podobnou zápletku, která se objevila ve stejném roce v německém filmu Goodbye, Lenin. Otar totiž nešťastnou náhodou umře a matka s dcerou nemají to srdce oznámit tragickou zprávu babičce. Začnou jí předkládat fingované dopisy od Otara a zaplétat se do sítě lží o jeho osudu. Babička nakonec za zády svých blízkých prodá jediné rodinné jmění, obrovskou knihovnu plnou francouzských klasiků v originále, a koupí tři letenky do Paříže. Je jasné, že tahle návštěva mrtvého změní životy všech zúčastněných.

Hlavní devízou filmu jsou pečlivě propracované charaktery podpořené skvělými hereckými výkony. Nejvíc smetánky slízává zaslouženě polská herečka Esther Gorintinová v roli osmdesátileté matky rodu. Kdo se nejprve nechá zmást její nahrbenou postavou a těžkou potácivou chůzí, stačí mu jeden pohled do její tváře, do živých, pichlavých očí, aby pochopil, že tahle žena je generál, kolem kterého se v rodině všechno točí. Vzpomínky má zakryté mlhou nostalgie po Stalinově éře, kdy podle jejího přesvědčení vládl v zemi pořádek. S podobným hodnocením původem gruzínského diktátora se nemůže smířit Marina (Nino Khomassouridzeová), rázná, ale poněkud zatrpklá vdova po vojákovi nasazeném v Afghánistánu, která má oprávněný pocit, že jí komunisté zkazili život. Naše generace ve všem selhala, celý život jsme žili ve lži, aniž bychom o ní vůbec pochybovali, charakterizuje to v jedné scéně Marinin přítel Tenguiz. A vysokoškolská studentka Ada (Dinara Droukavovová) si v průběhu filmu ujasňuje, jak naloží se svým životem.

Vyprávění plyne pomalu, ale trable a touhy plnokrevných hrdinek se o to účinněji divákům dostanou pod kůži. A když dojde k emotivnímu vyvrcholení na pařížském letišti, možná zjistíte, že se vám s nimi nechce loučit.

KDYŽ OTAR ODEŠEL

ČT 2, 16. 4., 20.30