On-line rozhovor s redaktorkou Anneke Hudalla

Jak jste se do České republiky a do redakce Respektu dostala?

Angela Rogner ([email protected])

Můj „český osud“ začal tím, že jsem právě odmaturovala, když se zhroutila berlínská zeď, tedy skončila studená válka. Původně jsem si myslela, že třeba budu studovat francouzštinu, ale potom se „na východ“ od nás otevřel úplně nový, zajímavý svět. Náhodou jsem tenkrát byla v kině a dívala se na film Nesnesitelná lehkost bytí a z toho všeho, z pražského jara atd., jsem byla nadšená a začala studovat bohemistiku. Do Respektu jsem se dostala díky stipendiu z nadace Roberta Bosche v Německu. Nadace sponzoruje mimo jiné výměnu novinářů ze SRN a nových členských států EU – já strávila dva měsíce v redakci Respektu. A kupodivu se mě šéfredaktor potom zeptal, jestli bych nechtěla zůstat. Chtěla.

Jak se stavíte k nacionalismu a jak k evropanství?

Irena Šichtářová

Troufám si tvrdit, že člověk z Německa má k nacionalismu poměrně daleko – a to nejen z klasického historického důvodu, tedy kvůli Hitlerovi, ale také proto, že v Německu není až tak důležité, že jste Němec, ale jestli jste z Bavorska, z Hamburku nebo ze Saska. Mentalita obyvatel jednotlivých regionů se hodně liší: Bavor má asi více společného s Rakušanem než s člověkem, který pochází od Severního moře. Katolicismus utvořil na jihu Německa úplně jinou mentalitu než protestantismus na severu. A proto všechno, co souvisí s pocitem „domova“, je spíše spojené s určitým regionem, s dialektem, kterým se tam mluví, a s krajinou, která je pro danou oblast typická.

Pro Němce národní stát není stejně důležitý, jako je asi pro většinu Čechů, nemáme ani takový problém s evropanstvím. Němci jsou prostě zvyklí na to, že nad jejich domovem (regionem) je ještě další politická střecha, tedy Spolková republika. Naopak: poté co sousedé během druhé světové války k Německu ztratili veškerou důvěru, Evropská unie je dneska jediná možnost, jak může Německo vůbec mít nějakou zahraniční politiku. Protože jenom je-li tato naše zahraniční politika omezena a kontrolována ostatními státy, může se znovu rodit důvěra, kterou jsme kdysi ztratili.

Jak mám rozumět fenoménu „perfektního života“? Doufám, že nepodléháte modernímu pokušení být dokonalou novinářkou, matkou, ženou?

Angela Rogner ([email protected])

Nepodléhám, a to už z toho důvodu, že matkou zatím nejsem a na perfektní ženu rezignuji. Narážka na „perfektní život“ pochází z jedné glosy, kterou jsem kdysi napsala a ve které jsem právě naopak pochválila Čechy za to, že na rozdíl od Němců nemají neustále pocit, že něco jako perfektní život automaticky nastane, když člověk podepíše dostatek pojištění proti všem neštěstím života…